Šestinozí (HEXAPODA)
Tělo členěno na tagmata: hlavu, tříčlánkovou hruď se třemi páry končetin a zadeček.
Třída: skrytočelistní (Entognatha)
Orgány ústního ústrojí (kusadla a čelisti) jsou hluboce zanořené do hlavové schrány. Žijí většinou v půdě.
Podtřída: chvostoskoci (Collembola)
Drobní bezkřídlí členovci dlouzí nejvýše několik mm. Na zadečku mají unikátní skákací aparát s vymrštitelnou vidličkou. Jsou převážně saprofágní, vyskytují se v opadance, mechu, ve vodě a dokonce v zimě na sněhu. Jsou významnou složkou edafonu, uplatňují se při půdotvorných procesech. Jejich populace patří k nejpočetnějším mezi živočichy, spolu s korýši, hlísticemi a roztoči. Využívají se k laboratorním ekotoxikologickým testům. Teraristé jimi krmí mláďata drobných plazů a obojživelníků.
Obr. Chvostoskok (Obr. OS).
Třída: hmyz, jevnočelistní (Insecta = Ectognatha)
Druhově nejpočetnější (a tedy evolučně nejúspěšnější) skupina členovců, je popsán asi 1 milion druhů, existujících druhů se odhaduje několikanásobně větší počet. Největší diverzita hmyzu je v biomu tropických deštných lesů; zejména v relativně nedostupných korunách stromů se ukrývají kvanta nepopsaných druhů.
Řády hmyzu lze rozdělit na dvě skupiny:
Hemimetabola (hmyz s proměnou nedokonalou)
Skupina zahrnuje řády: jepice (Ephemeroptera), vážky (Odonata), pošvatky (Plecoptera), švábi (Blattodea), všekazi, termiti (Isoptera), kudlanky (Mantodea), rovnokřídlí (Orthoptera), strašilky (Phasmatodea), škvoři (Dermaptera), pisivky (Psocoptera), Phthiraptera (vši a všenky), polokřídlí (Hemiptera).
Holometabola (hmyz s proměnou dokonalou).
Skupina zahrnuje řády: střechatky (Megaloptera), dlouhošíjky (Raphidioptera), síťokřídlí (Neuroptera), brouci (Coleoptera), chrostíci (Trichoptera), motýli (Lepidoptera), dvoukřídlí (Diptera), srpice (Mecoptera), blechy (Siphonaptera = Aphaniptera), blanokřídlí (Hymenoptera).
Obecná charakteristika
Ústní ústrojí hmyzu je tvořeno horním pyskem (labrum), párovými kusadly (mandibulae), párovými čelistmi (maxillae) a spodním pyskem (labium). Maxily nesou čelistní makadla (palpi maxillares), na labiu jsou pysková makadla (palpi labiales).
Obr. Kousací ústní ústrojí brouka (Obr. JC).
Tykadla (antennae) jsou orgány čichu a hmatu. Základním výchozím typem je ústní ústrojí kousací, ostatní typy jsou z něj odvozeny (sací, bodavě sací, lízací aj.). Všechny části ústního ústrojí, kromě labra, jsou končetinového původu (viz tab. 1). Ústní ústrojí podle směru s podélnou osou těla je prognátní (dopředu ve směru osy těla), ortognátní (směřuje dolů kolmo na osu těla ) a opistognátní (směřuje dolů a zpět proti ose těla v ostrém úhlu) (z lat. pro = před, řec. orthos = rovný, opisthen = vzadu, gnathos = čelist). Prognátní ústní ústrojí mají např. škvoři, ortognátní švábi nebo kobylky a opistognátní mšice. Kusadla a čelisti nejsou na rozdíl od skrytočelistných zanořeny do hlavové schránky. Hematofágní hmyz dělíme na solenofágy a thelmofágy, kteří se liší utvářením ústních ústrojí, rychlostí sání a vlastnostmi slin. Solenofágové (vši, komáři, blechy) mají dlouhé a tenké bodavé ústrojí, sají rychle a přímo z cévy, takže se netvoří hematom. Thelmofágové (ovádi, muchničky, koutule) mají robustnější bodavé ústrojí, agresivní enzymy slin, sají pomalu a vyvolávají hematomy.
Tělo hmyzu je členěno na tři oddělená tagmata: hlavu, hruď a zadeček. Hruď vzniklá splynutím 3 původních článků se dělí na předohruď, středohruď a zadohruď (pro-, meso-, metathorax) a nese tři páry končetin. Meso- a metathorax navíc může nést po jednom páru křídel (celkem 2 páry). Křídla jsou považována za duplikaturu tělní stěny, která se rozprostřela do horizontální roviny. Předpokládá se, že se mohla vyvinout z tracheálních žaber. Jsou vyztužena žilkami (trachejemi), tvořícími nervaturu křídel. Podél žilek jsou uloženy nervy a jemné kanálky, jimiž proudí hemolymfa. První pár křídel bývá přetvořen u jednotlivých řádů v krovky (elytrae), polokrovky (hemielytrae) nebo krytky. Klidová poloha křídel se odráží i v systematice hmyzu. Je však třeba si uvědomit, že hmyz ve sbírkách (a následně na ilustracích) mívá křídla vypreparovaná v nepřirozeně roztažené poloze za účelem jejich lepší viditelnosti. Křídla hmyzu kmitají až 1000x za sekundu.
Obr. Aktivní let během celé evoluce živočichů vznikl nezávisle 4x, přičemž poprvé to bylo právě u hmyzu. Na obr. letící šídlo modré (Aeshna cyanea) (Foto PP) .
Článkovaná končetina je obvyklé stavby (viz Arthropoda) a základním typem je končetina kráčivá. Z ní se vytvořily další typy končetin: lapací, skákavé, hrabavé a plovací. Zadečkové články jsou vždy bez končetin, ale poslední články mohou nést z původních končetin odvozené článkované štěty (cerci), klíšťky, kladélko a z něj vzniklé žihadlo, dýchací trubičku (sipho) aj.
Ve střevě se přerušovaně nebo kontinuálně syntetizuje peritrofická matrix (p. membrána) z chitinu a zvláštních bílkovin, obalující přijatou potravu a chránící sliznici před trávicími šťávami a mechanickým poškozením. Je perforována drobnými póry a trávení probíhá obvykle uvnitř tohoto obalu. Typ této matrix hraje významnou roli při vývoji patogenů v přenašečích. U polokřídlých (Hemiptera) sajících rostlinné šťávy je vytvořena filtrační komora umožňující transport sacharidů přímo do rekta, odkud se vylučují jako hyperosmolární medovice. Jde přitom o přestup střevní stěnou díky těsnému kontaktu počátečního a zadního úseku střeva, někdy v protiproudovém uspořádání, který umožňuje přebytečným sacharidům a vodě obejít hlavní trávicí proces ve střední části střeva, kdežto koncentrované dusíkaté látky jsou trávení vystaveny.
Hmyz často využívá extra- i intracelulární symbionty (bakterie, houby, prvoky), kteří plní trávicí a metabolické funkce (trávení celulózy, syntéza vitaminů aj.). Termiti však dokáží vytvářet i vlastní celulázy. Buňky obsahující symbiotické bakterie se nazývají mycetocyty. Vyskytují se hlavně v tukovém tělese, střevě a gonádách a jejich agregací vznikají orgány - mycetomy. Přenos symbiontů na potomstvo se děje orálně, např. kontaminací potravy trusem rodiče či pomocí zvláštních kapslí, jež jsou součástí vajíček, nebo transovariálně. U termitů a švábů žijí symbiotičtí prvoci ve výchlipkách střeva zvaných fermentační komory. Metabolické dráhy symbiotických bakterií, prvoků a termitů jsou vzájemně integrovány. U termitů mohou prvoci trávící celulózu tvořit až 25 % hmotnosti hmyzího jedince.
Funkčním analogem jater obratlovců a chloragogenní tkáně kroužkovců je u hmyzu tzv. tukové těleso hrající klíčovou roli v intermediárním metabolismu. Prostupuje tělem od hlavy do zadečku a zasahuje i do končetin. Leží v mixocoelu, jeho periviscerální část obaluje trávicí trakt, kdežto periferní část je uložena pod kutikulou. Má bělavou barvu a obsahuje řadu typů buněk, zejména trofocyty neboli adipocyty, dále např. mycetocyty a urocyty, v nichž se shromažďuje kyselina močová jako konečný produkt metabolismu dusíku. Funkcí tělesa je syntéza, ukládání, mobilizace a sekrece řady látek, především bílkovin, glykogenu a lipidů. U larev jde především o syntézu a ukládání rezerv pro růst a svlékání, u imag pro reprodukci a let. Pokud imaga nepřijímají potravu, žijí z rezerv vytvořených v tukovém tělese během larválních stadií. Metabolismus v tukovém tělese je řízen mj. juveninem a ekdysonem. Na rozdíl od obratlovců je u hmyzu významným sacharidem trehalóza, mající především transportní funkci.
Vylučovací ústrojí reprezentují mnohočetné malpighické trubice ektodermálního původu, které filtrují hemolymfu mixocoelu a metabolity (moč) odvádějí do proktodea na hranici s mezodeem.
Dýchací soustavu tvoří vzdušnice (tracheje), které se postupně větví na stále jemnější větévky, končící jako tracheolární buňky s výběžky (tracheolami) přímo u jednotlivých buněk příslušných tkání. Na rozdíl od obratlovců zde tedy chybí zprostředkování transportu dýchacích plynů krví. Vzdušnice jsou ektodermálního původu a jsou vyztuženy spirálovitě stočeným vláknem (taenidium, intima), které se svléká spolu s kutikulou. Ústí trachejí na povrchu těla označujeme jako spirakula neboli stigmata. Jsou opatřena chlopněmi a filtry, bránícími vysychání evaporací a vstupu prachových částic, bakterií a parazitů.
Obr. Schéma vzdušnic hmyzu (Obr. JC).
Oči jsou vždy složené - oculi compositi, u některých řádů doplněné jednoduchými očky - ocelli. Mnoho skupin hmyzu je v noci neodolatelně přitahováno světlem, což se využívá k odchytu (UV zářivky). Zvuky vnímá hmyz pomocí tympanálních orgánů, což jsou adaptované chordotonální orgány (viz členovci). Vyskytují se u stridulujících skupin hmyzu a též u nočních motýlů, kteří jimi registrují echolokaci netopýrů. Jedná se o membránou krytý úsek tracheálního systému srostlý s kutikulou a napojený na senzorický neuron. Jsou uložené v končetinách, zadečku nebo zadohrudi. Tykadla jako sídlo čichu mohou být nápadnější a zpeřená u samců, kteří pomocí nich vyhledávají samice vysílající feromony (komáři, noční motýli aj.).
Součástí endokrinního systému jsou na mozek nasedající corpora cardiaca a corpora allata a v 1. hrudním článku ležící předohrudní žláza - glandula prothoracica. Corpora cardiaca jsou nadřazena předohrudní žláze, která produkuje svlékací hormon - ekdyson. Vylučují do hemolymfy aktivační hormon (PTTH) vznikající v neurosekrečních buňkách mozku, který ovlivňuje tvorbu ekdyzonu a hormonu exuviálního, jež umožňují přechod od instaru k dalšímu instaru a řídí svlékání svrchní vrstvy kutikuly. Corpora allata produkují juvenilní hormon (juvenin) - hormon řídící larvální vývoj a bránící vývoji znaků dospělce.
Trubicovité pohlavní orgány, varlata nebo vaječníky, jsou uloženy v zadečku, který někdy bývá vaječníky zcela vyplněn a nabývá značných rozměrů (termiti). Stavba kopulačních orgánů je druhově specifická a je využívána k determinačním účelům. Vajíčka jsou polylecitální, mozaiková, dělení superficiální. U některých blanokřídlých je známá polyembryonie, u některých řádů partenogeneze a heterogonie.
Obr. U hmyzu dochází k vnitřnímu oplození. Některé druhy se vyznačují různě složitými pářicími rituály. Na obr. muchnice březnová (Bibio marci). U tohoto druhu je dobře patrný pohlavní dimorfismus. Samec (na obr. vlevo) má velmi velké oči, naopak samice (vpravo) je má malé. (Foto OS).
Obr. U řady druhů hmyzu se projevuje pohlavní dimorfismus ve tvaru tykadel. Jelikož jsou na tykadlech čichové receptory umožňující detekci feromonů, které v době rozmnožování vysílají samice, bývají tykadla samců hustě zpeřená. Na obr. nesytka maliníková (Pennisetia hylaeiformis). V popředí je samec se zpeřenými tykadly (Foto OS).
Obr. Známým příkladem výrazného pohlavního dimorfismu u hmyzu je náš největší brouk roháč obecný (Lucanus cervus). Na obr. vlevo samec s nápadně zvětšenými kusadly (Foto OS), vpravo samice (Foto ZL).
Proměna (metamorfóza) hmyzu může být nedokonalá (hemimetabolie), kdy se larva s každým svlékáním stále více podobá dospělci (imago), v nějž se přímo přemění posledním svlékáním. Larvy hemimetabolního hmyzu bývají označovány jako nymfy.
Proměna dokonalá (holometabolie) je typická tím, že se larva dospělci nepodobá a posledním svlékáním se mění v kuklu (pupa), z níž se po nějaké době líhne dospělec. Jednotlivá stadia vývoje larev označujeme jako instary. Kukla představuje klidové stadium, vykazující jen minimální pohyb. Kukly jsou někdy pokryty poslední larvální svlečkou - pupariem nebo jsou obaleny vlákny zámotku (kokonu). Přeměna larvy v kuklu se děje složitým procesem, který je řízen homeotickými geny a jehož součástí je histolýza tkání a poté jejich novotvorba - histogeneze. Soudě podle biodiverzity obou skupin, evolučně mnohem výhodnější je holometabolie (téměř 90 % druhů). Její biologický význam lze spatřovat v tom, že zamezuje intraspecifické potravní konkurenci mezi larvami a dospělci (živí se různou potravou).
Ontogenetický vývoj hmyzu závisí na řadě vnějších faktorů, které jej výrazným způsobem vývoj ovlivňují, např. teplota, vzdušná vlhkost, potrava a její kvalita. Při vyšší teplotě a vlhkosti prostředí proběhne vývoj od vajíčka po dospělce rychleji (např. u blech). Z vnitřních faktorů se hlavně uplatňuje hormonální řízení. Diapauza představuje útlum metabolismu umožňující překonat nepříznivé podmínky prostředí, u nás nejčastěji zimní období. Je podmíněna geneticky a zahájena např. změnou fotoperiody (délka světelného dne). Toto stadium se může týkat vajíčka, larvy, kukly nebo imaga. U larev nastává před svlékáním, takže po ukončení diapauzy dojde k ekdysi.
V komunikaci hmyzu hrají zásadní roli feromony, které jsou detekovány čichovými orgány, tj. především tykadly. Mají též funkci orientační, integrační (ve společenstvech sociálního hmyzu) aj. Využívají se k boji s hmyzími škůdci (feromonové lapáky). Ačkoli chování hmyzu je založeno na instinktech, je hmyz schopen i učení a např. mravenci se učí jen 2-3x pomaleji než potkani. Hmyz vykazuje širokou škálu mimetismu, od kryptického vzhledu po aposematismus (varovné zbarvení).
Obr. Řada druhů hmyzu využívá k ochraně kryptické zbarvení. Na obr. zástupci tropických rovnokřídlých (vlevo) a polokřídlých (vpravo) napodobující zbarvením i tvarem listy (Foto OS, Kostarika).
Jedním z důvodů evoluční úspěšnosti hmyzu jsou metamorfóza, výkonné smysly, složité instinkty a vzorce chování včetně péče o potomstvo, enormní adaptabilita, ovládnutí souše a zvládnutí letu. Aktivní let během celé evoluce živočichů vznikl nezávisle 4x, přičemž poprvé to bylo právě u hmyzu. Hmyz ve vzdušném prostoru obsazuje denní i noční časovou ekologickou niku, podobně jako ptáci a netopýři. Jediným prostředím, kam hmyz až na zanedbatelnou výjimku nepronikl, jsou mořské ekosystémy (ty obsadili blízce příbuzní korýši).
Ze subjektivního pohledu člověka lze dělit hmyz na škůdce rostlin, skladištní škůdce potravin a materiálů (vlna), parazity a vektory chorob. Škodlivých druhů je však pouhé 0,5 %. Mnohé druhy se uplatňují kladně jako opylovači, predátoři a parazitoidi škůdců. Některé druhy se uplatňují produkcí potravin (med) a surovin pro průmysl (hedvábí). Význam hmyzu se odráží v intenzivním entomologickém výzkumu (řec. entoma = hmyz). U přírodních národů a v některých vzdálených zemích tvoří hmyz odedávna složku výživy lidí. V poslední době se konzumace různě kulinárně upraveného hmyzu stává módní záležitostí i ve vyspělých zemích.
Obr. O hmyzu se v posledních letech začíná hovořit jako o potravině budoucnosti. Tzv. entomofágii, tedy konzumaci různě kulinárně upraveného hmyzu lze při různých příležitostech vyzkoušet i v České republice. Nejčastěji používanými zástupci hmyzu jsou cvrčci a brouci potemníci, u kterých se konzumují především larvy a kukly (Foto OS).
Řada druhů je dnes v ČR ohrožena, zejména chemizací, ničením stanovišť, ale i intenzivním lesním hospodařením. Např. ponechávání metrů dřeva v lesích přes léto s následným odstraněním vede k selektivnímu vychytávání potomstva vzácných xylofágních druhů brouků, podobně je tomu při likvidaci suchých a padlých stromů. Analogicky působí v krajině světelné billboardy, které z širokého okolí přitahují hmyz, jenž je ztracen z hlediska produkce potomstva. Zavrženíhodná tradice vypalování trávy v předjaří představuje masovou likvidaci hmyzu.
Obr. Vypalování trávy představuje masovou likvidaci hmyzu i dalších bezobratlých (Foto OS).
Obr. Mezi naším hmyzem najdeme řadu vzácných, ohrožených a chráněných druhů, jako je např. tento ploskoroh z řádu síťokřídlých. Základem druhové ochrany je zde důsledná ochrana stanovišť, v tomto případě stepních biotopů (Foto OS).
Obr. Řada lidí sbírá hmyz, např. brouky nebo motýly. Zde je třeba si uvědomit, že sbírání hmyzu nelze stavět na roveň např. se sbíráním známek; ačkoli se jeho vliv na populace hmyzu mnohdy bagatelizuje, u mnoha ohrožených druhů může být právě ono tou "poslední kapkou" přispívající k zániku daného taxonu (Foto OS).
Podtřída: bezkřídlí (Apterygota)
Primárně bezkřídlý hmyz. Do řádu šupinušek (Thysanura) patří rybenka domácí (Lepisma saccharina). Žije synantropně na vlhkých místech v domácnostech (klosety, koupelny, komory) jako neškodný hmyz s noční aktivitou. Její název je odvozen od stříbřitých šupinek. Na posledním článku těla má 3 štěty – párové cerky a nepárový terminální filament.
Obr. Rybenka domácí (Foto OS).
Podtřída: křídlatí (Pterygota)
Středohruď a zadohruď nesou po páru křídel, která mohou být sekundárně redukována (brachypterie) nebo mohou vůbec chybět (apterie). Podle stavby křídel a tykadel se dělí na 2 infratřídy resp. nadřády - starokřídlí (Palaeoptera) a novokřídlí (Neoptera). První zahrnuje jepice a vážky, druhý pak všechny ostatní recentní řády.
Skupina řádů s proměnou nedokonalou (Hemimetabola)
Skupina zahrnuje řády: jepice (Ephemeroptera), vážky (Odonata), pošvatky (Plecoptera), švábi (Blattodea), všekazi, termiti (Isoptera), kudlanky (Mantodea), rovnokřídlí (Orthoptera), strašilky (Phasmatodea), škvoři (Dermaptera), pisivky (Psocoptera), Phthiraptera (vši a všenky), polokřídlí (Hemiptera).
Název je z řec. efémeros = jednodenní, pteron = křídlo. Ústní ústrojí dospělců je redukováno; nepřijímají potravu a žijí jen několik hodin či dnů, výjimečně až 10 dnů. Poletují u vody, kde se až 2 roky vyvíjejí jejich larvy (nymfy, najády). Přední křídla dospělců bývají mnohem větší než křídla zadní, která mohou i chybět; v klidu jsou křídla složená nad tělem. Tykadla jsou velmi krátká, zadeček je zakončen dvěma dlouhými cerky (štěty) a někdy i středním filamentem. Samce poznáme podle prodlouženého 1. páru končetin (nezaměnit s tykadly). Nymfy mají štěty jako imaga a dýchají tracheálními žábrami na zadečku. Dospělci předchází stadium subimaga ("polodospělec"), které je mu velmi podobné a vyskytuje se pouze u jepic. Jepice jsou bioindikátory čistoty vod a významnou složkou potravy ryb.
Obr. Larva jepice (na schématu jsou pro přehlednost křídelní pochva a končetiny zakresleny jen na jedné straně) (Obr. JC; Foto JKa).
Heliofilní hmyz, imága i nymfy jsou dravci, mající ústní ústrojí kousací. Velké složené oči často pokrývají téměř celý povrch hlavy. Tykadla jsou krátká, křídla blanitá s tzv. plamkou (pterostigma) na předním okraji. Na konci dlouhého zadečku jsou klíšťky.
Obr. Při kopulaci vážek, která se často odehrává v letu, uchopí samec pomocí klíšťků na konci zadečku samici za hlavou a ta ohýbá svůj zadeček tak, aby dosáhla na přední zadečkové články samce, odkud nasává sperma do svého pohlavního ústrojí (vytváří tzv. tandem neboli pářící kolo). Na obr. šidélko brvonohé (Platycnemis pennipes) (Foto PP).
Nymfy se vyvíjejí až 5 let na dně vod. Loví kořist pomocí vymrštitelného modifikovaného spodního pysku – lapací masky. Larvy a imaga vážek jsou mezihostiteli drůbežích motolic z čeledi Prosthogonimidae. Fosilní vážky rodu Meganeura z období karbonu byly vůbec největším hmyzem.
Obr. Larva vážky. V detailu schéma lapací masky (vymrštitelného modifikovaného spodního pysku). Na obr. larva šídla rodu Aeshna (Obr. JC; Foto VB).
Podřád: motýlice (Zygoptera)
Křídla v klidu skládají k sobě nad tělem (jako denní motýli), oči se nedotýkají. Motýlice (Calopteryx spp.) těžkopádně poletují u vody. Křídla jsou v závislosti na druhu a pohlaví zelená, hnědá nebo modrá s kovovým leskem. Subtilnější šidélka mají křídla bezbarvá.
Obr. Odpočívající šidélko (Foto OS).
Obr. Motýlice (Foto OS).
Podřád: šídla (Anisoptera)
Imaga jsou robustní, většinou bezbarvá křídla jsou v klidu vodorovně rozprostřená do stran. Larvy dýchají rektálně pomocí vnitřních tracheálních žaber. Dobří letci s teritoriálním chováním, často se vzdalující od vody (lesní paseky, louky). Patří sem známé druhy jako šídlo královské (Anax imperator) nebo vážka ploská (Libellula depressa).
Obr. Šídla (první obr.) ose liší od vážek štíhlým zadečkem. Vážky mají zadeček naopak široký a dorzoventrálně zpološtělý. Na druhém obr. odpočívající vážka ploská (Libellula depressa) (Foto OS, PP).
Jsou stavěny robustněji než jepice, mají delší tykadla, zbarvení bývá v odstínech hnědé. Zadní křídla bývají větší než přední, v klidu jsou ploše složená nad zadečkem nebo objímají tělo. Zadeček je u dospělců i larev zakončen dvěma štěty. Těžkopádně poletují u tekoucích vod, kde se vyvíjejí larvy. Tracheální žábry larev mohou být na hrudi. Jsou indikátory ekologické kvality vod a důležitou složkou potravy ryb. Např. pošvatka rybářice ( Perla burmeisteriana).
Obr. Pošvatky (Foto ZL - ČR; OS - Kostarika).
Tělo je oploštělé s mohutně vyvinutou předohrudí, překrývající jako široký štít i ortognátní hlavu, mající kousací ústní ústrojí. Jsou všežravci. Přední křídla jsou kožovitá, zadní blanitá. Oba páry jsou složeny na širokém zadečku. Časté je zkrácení křídel, zejména u samic (brachypterie) nebo dokonce jejich absence (apterie) u obou pohlaví (zvláště u tropických a subtropických druhů). Zadeček je zakončen krátkými cerky. Typické je otrnění holení končetin. Na zadečku vyúsťují zápašné žlázy, jimiž značkují prostředí, ve kterém žijí. Samice s sebou nosí vajíčka v kokonech, tzv. ootékách.
Obr. Ootéka švába. Často jeden z nápadných dokladů přítomnosti švábů (Obr. JC; Foto OS).
Některé druhy žijí synantropně, jiné volně v přírodě. Mohou pasivně přenášet řadu nebezpečných infekcí a znehodnocují potraviny. Naproti tomu některé druhy se chovají pro laboratorní výzkum, ze záliby a zejména jako krmivo insektivorních zvířat (zoo).
Šváb obecný (Blatta orientalis) je 2–3 cm dlouhý tmavě zbarvený synantropní druh obývající kosmopolitně skladiště s potravinami, pekárny, kuchyně společného stravování, kotelny, byty, doly, temperované pavilony zoologických zahrad a provozy, kde nachází dostatek potravy a tepla. Samice mají silně zkrácená nefunkční křídla. Vzhledem k noční aktivitě jej při hygienických kontrolách potravinářských provozů přímo nezastihneme, o jeho přítomnosti však svědčí nález prázdných ooték. U nás hojnější rus domácí (Blatella germanica) je menší a rezavě zbarvený. Jde též o synantropní kosmopolitní druh. Velký šváb americký (Periplaneta americana) se k nám z teplých oblastí dostává se zásilkami tropického ovoce. V insektáriích se chová řada exotických druhů.
Obr. Tropičtí zástupci švábů (Kostarika, Vietnam) (Foto OS).
Řád: všekazi, termiti (Isoptera)
Tropický a subtropický sociální hmyz vytvářející funkční a morfologické kasty. Žijí skrytým způsobem života (kryptobionti), staví rozsáhlá termitiště pod zemí i nad zemí s dokonalým ventilačním systémem, obývaná až miliony jedinců. Některé druhy nebo příslušníci určitých kast jsou slepí. Patří mezi ně obávaní škůdci dřeva a dalších materiálů, na druhé straně jsou díky své recyklační schopnosti nezbytnou součástí tropických ekosystémů. Trávení celulózy jim umožňují kromě bakterií i symbiotičtí střevní prvoci. V období dešťů dochází k jejich rojení. Připomínají mravence, s nimiž však nejsou příbuzní (konvergence). V podstatě jde pouze o sociálně žijící podskupinu švábů.
Obr. Termiti jsou v angličtině nazýváni "bílými mravenci" (white ants), ač jim nejsou příbuzní (Foto OS, Turecko).
Připomínají rovnokřídlé, jsou však blízce příbuzné švábům. Ústní ústrojí je kousací, dospělci i larvy jsou dravci. První pár končetin je lapacího typu (femur a tibia opatřené trny se svírají proti sobě jako sklapovací nůž). Kudlanky žijí především v tropech a subtropech. Vajíčka jsou v pěnovité ootéce. Známý je partnerský kanibalismus samičky, která někdy požírá samce během kopulace.
Obr. Kudlanka nábožná (Mantis religiosa) je jediným zástupcem řádu ve střední Evropě. Najdeme ji od léta na stepních lokalitách, s globálním oteplením se šíří k severu. Zbarvení kudlanky nábožné se projevuje ve dvou nejčastějších zbarveních, zelené a hnědé. Zelená barva u imag v rámci středoevropské populace převládá. Hnědé zbarvení se objevuje především na podzim, kdy nejsou kudlanky v usychající hnědé vegetaci tak nápadné (Foto VB, PP, OS).
Obr. Exotické druhy se chovají v insektáriích. Na obr. kudlanka Empusa lobata a blíže neurčený druh z Vietnamu (Foto VB, OS).
Odkaz na fotogalerii mj. i kudlanky.
Název je z řec. orthos = rovný, pteron = křídlo. Hlava je ortognátní, mohutné zadní nohy mají často funkci skákací, 1. pár křídel je kožovitý, 2. pár blanitý. Mají vyvinuty stridulační a sluchové orgány (holeně). Samice jsou opatřeny kladélky. Jsou dravci a býložravci. Naši zástupci bývají nejčastěji krypticky zeleně nebo hnědě zbarveni; v největších počtech se objevují až od léta.
Podřád: kobylky (Ensifera)
Název je z lat. ensis = meč, řec. forein = nosit. Mají dlouhá nitkovitá tykadla, samice s nápadnými mečovitými kladélky.
Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) je dravý druh pozdního léta a podzimu. Je zeleně zbarvená, značně velká. Dobře létá. Kobylka hnědá (Decticus verrucivorus) se údajně kdysi používala k vykusování bradavic - viz vědecký název.
Video. Video zachycuje stridulující kobylky hnědé (Decticus verrucivorus). Na rozdíl od sarančí, které vydávají zvuk třením nohy o křídlo, vzniká u kobylek cvrčivý zvuk třením křídel. Převzato z http://www.arkive.org(dostupné únor 2012) z odkazu na druh Decticus verrucivorus (funkční adresa 31. 1. 2012).
Obr. Cvrčci jsou býložraví nebo všežraví; vzhledem vzdáleně připomínají šváby. Cvrček polní (Gryllus campestris) má černé zavalité tělo s velkou hlavou, přes 2 cm dlouhé. Žije na teplých stráních, mezích a loukách, kde si vyhrabává chodby. Samci při stridulaci vylézají před ústí chodby, kam v nebezpečí zmizí. Dnes dosti řídký druh (Foto OS).
Obr. Cvrček domácí (Acheta domestica) je původně jihoevropský druh, menší než předchozí, okrově zbarvený. Ve střední Evropě žije synantropně v teplých provozech (kotelny, teplovody, potravinářský průmysl, pekárny). Může se stát obtížným nejen z hygienických důvodů, ale i výraznou noční stridulací. Je spolu s dalšími druhy chován jako krmivo pro terarijní živočichy (Foto OS).
Obr. Krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa) je robustní hmyz, přední končetiny má uzpůsobeny k hrabání. Žije v chodbičkách v zemi, může škodit v zahradách a lesních školkách (Foto OS, ZL).
Podřád: saranče (Caelifera)
Tykadla bývají krátká, samice mají kladélko krátké, nezřetelné. Od kobylek se liší i způsobem stridulace a umístěním sluchového ústrojí. Jsou býložravci. Tento a předchozí podřád jsou někdy pokládány za samostatné řády. Zadní pár křídel může být pestře zbarven (červeně, modře - viditelné v letu). Jsou to živočichové teplobytní. Některé subtropické a tropické druhy v závislosti na populační hustotě vykazují dvě generační formy: solitérní (při normální denzitě jedinců) a agregační (při druhové gradaci). Obě formy se liší morfologicky, ontogenezí i chováním. První bývá brachypterní, druhá forma s křídly normální délky, umožňujícími let po větru a migraci na poměrně velké vzdálenosti. Přeměna v agregační formu je spouštěna dotekovým drážděním stehen při vyšší populační hustotě a častějším kontaktu. Migrující sarančata tvoří hejna o miliardách jedinců dlouhá až 60 km, konzumují tuny vegetace, způsobují katastrofální škody a jsou někdy příčinou hladomoru. V ČR žije přes 50 neškodných druhů. Saranče stěhovavá (Locusta migratoria) ze Středomoří kdysi pronikala až do střední Evropy.
Obr. Saranče se na první pohled liší od kobylek krátkými tykadly nedosahujícími délky těla (Foto PP; OS - Kostarika).
Hmyz větších rozměrů, obývá tropy a subtropy, u nás se nevyskytují. Jeden druh je svou délkou přes 50 cm vůbec největším zástupcem hmyzu. Typický je morfologický a etologický mimetismus (napodobují větvičky, listy keřů a stromů). Jsou fytofágní, v chovech bývají krmeny listy ostružiníku, břečťanu, růže aj. Tělo bývá dlouhé, opatřené často výrůstky, trny. U mnohých druhů je partenogeneze a samci jsou extrémně vzácní. Často chovány jako experimentální zvířata a v zájmových chovech, např. pakobylka indická (Carausius morosus). Lupenitky (Phyllium spp.) připomínají tvarem listy.
Obr. Nymfa pakobylky (Foto VB).
Obr. Pakobylka (Foto OS, Argentina).
Obr. Kopulace strašilek. U mnohých druhů strašilek je známá partenogeneze, přičemž z neoplozených vajíček se líhnou samice a samci jsou extrémně vzácní (Foto OS).
Obr. Tropické strašilky patří k největším zástupcům hmyzu. O entomologa se nestrachujte, strašilky jsou býložravé! (Foto OS, Vietnam).
Hmyz protáhlého tvaru, přední křídla jsou zkrácené krytky, zadní blanitá křídla jsou pod nimi vějířovitě složena. Zadeček je ukončen klíšťkovitými cerky, sloužícími k obraně, lovu, vytahování a skládání křídel. Jsou noční a všežraví. Navzdory lidovému názvu "uchavec" jsou neškodní.
Obr. Škvor (Obr. OS, Foto PP).
Hmyz milimetrových rozměrů, někdy druhotně bezkřídlý, připomínající vzhledem vzdáleně mšice. Jsou to fytofágové a saprofágové. Synantropní druhy patří mezi významné skladištní, bytové a muzejní škůdce. Parafyletický taxon. Pisivka bledá (Trogium pulsatorium) má kosmopolitní rozšíření.
Obr. Pisivka (Foto VB).
Název je z řec. phthirus = veš, apteros = bezkřídlý. Nově vytvořený řád, blízce příbuzný pisivkám. Hmyz velikosti několika mm, živící se ektoparaziticky na savcích a ptácích. Na rozdíl od blech je tělo dorzoventrálně oploštělé. Jsou většinou druhově nebo aspoň rodově hostitelsky specifičtí díky koevoluci s hostitelem. U nás žijí stovky druhů. Ve veterinární klinické literatuře dosud přežívá dřívější klasifikace na samostatné řády všenky (Mallophaga) a vši (Anoplura). Bývalé všenky se po začlenění do společného řádu s vešmi rozdělily na 2 podřády - luptouše a péřovky. Oba tyto podřády mají společné znaky, které je odlišují od vší - totiž kousací ústní ústrojí a hlavu širší než předohruď. Viz též výstižné angl. názvy chewing lice ("žvýkající vši") pro bývalé všenky a sucking lice ("sající vši") pro vši. Většina druhů bývalých všenek parazituje u ptáků, méně u savců, živí se převážně keratinizovanými deriváty kůže a mazem. Název všenky byl zachován pouze pro jednu čeleď péřovek. Název péřovky nicméně neznamená, že by sem patřili pouze parazité ptáků.
Podřád: luptouši (Amblycera)
Tykadla nepřečnívající obrysy hlavy jsou ukryta ve žlábcích (nezaměnit s přečnívajícími čelistními makadly!). Luptouš slepičí (Menopon gallinae) je kosmopolitní ektoparazit slepic.
Podřád: péřovky (Ischnocera)
Od předchozího řádu se liší tykadly, která bývají viditelná a vystupují po stranách hlavy; makadla nejsou patrná. Všenka psí (Trichodectes canis) je mezihostitelem tasemnice psí (Dipylidium caninum).
Obr. Luptouši a péřovky byli dříve společně řazeni do řádu všenky (Mallophaga). Luptouš slepičí (Menopon gallinae) (A) a péřovka slepičí (Goniocotes gallinae ) (B) jsou běžnými parazity slepic. Všenka koňská (Bovicola equi) (C) je relativně častým parazitem koní (zvětšeno 40x) (Foto OS, zvětšení 40x).
Obr. Péřovky jsou běžnými parazity volně žijících ptáků. Vyskytují se prakticky na všech druzích ptáků, přičemž řada druhů je vysoce hostitelsky specifická. Na obr. péřovky druhově velmi početného rodu Brueelia (Foto MHr).
Podřád: vši (Anoplura)
Krevsající ektoparazité savců (nikoli ptáků). Na rozdíl od předešlých 2 podřádů je ústní ústrojí bodavě savé, hlava je vždy užší než předohruď a končetiny končí jedním silným hákem, který pevně objímá a uzavírá chlup. Hnidy (vajíčka) jsou pevně přilepeny na chlupech; jsou okem patrné.
Obr. Vajíčko vši – hnida (Obr. JC).
Veš šatní (Pediculus humanus) a v. dětská (P. capitis) jsou parazité člověka. První z nich žije spíše v záhybech spodního prádla a na tělo přelézá jen při potřebě sání krve; je přenašečem Rickettsia prowazekii (původce skvrnitého tyfu). Veš dětská žije ve kštici. U člověka parazituje i veš muňka (Phthirus pubis), žijící převážně v ochlupení stydké krajiny. Další druhy vší parazitují u domácích zvířat.
Obr. Veš dětská (Pediculus capitis) (Foto OS, zvětšení 40x).
Obr. Veš muňka (Phthirus pubis) (Obr. JK; Foto OS, zvětšení 40x).
Obr. Veš kravská (Haematopinus eurysternus ). V detailu je hlava vši, která je na rozdíl od všenek užší než první hrudní článek. V apikální části uprostřed je dobře patrné bodavě sací ústní ústrojí (Foto OS, zvětšení 40x, 100x).
Název je z řec. hemi = polovina, pteron = křídlo. Morfologicky i biologicky nejvíce diverzifikovaný a na druhy nejbohatší řád hemimetabolního hmyzu. Vznikl sloučením bývalých řádů ploštic (Heteroptera) a stejnokřídlých (Homoptera). Mají bodavě savé ústní ústrojí, živí se převážně rostlinnými šťávami a mohou přenášet patogeny rostlin. Mají obvykle oba páry křídel, přičemž první může být v různé míře sklerotizován. Méně častá je apterie.
Podřád: ploštice (Heteroptera)
Název je z řec. heteros = různý, pteron = křídlo. Velká skupina suchozemského i vodního hmyzu. Mají bodavě savé ústní ústrojí. Hruď je kryta širokým štítem, za nímž následuje štítek. Přední pár křídel vytváří polokrovky (hemielytrae), druhý pár je blanitý. Vyskytuje se brachypterie nebo i apterie (štěnice). Některé druhy mají zápašné žlázy. Sekret má kromě obranné funkce také funkci agregační a sexuální.
Obr. Kněžice rudonohá (Pentatoma rufipes). Na roztažených křídlech (vpravo) lze dobře rozpoznat polokrovky (napůl sklerotizovaný první pár křídel) (Foto ZL, OS).
Obr. Ploštice mají bodavě sací ústní ústrojí. Díky tomu se některé druhy uplatňují jako škůdci v zemědělství i jako krevsající parazité. Řada druhů se však živí jako predátoři. Jejich kořistí jsou především jiné druhy hmyzu včetně těch, které můžeme z pohledu člověka označit za škodlivé (Foto PP).
Bruslařky (Gerris spp.) a vodoměrky (Hydrometra spp.) loví hmyz spadlý na vodní hladinu, po níž se klouzavě pohybují. Rovněž splešťule blátivá ( Nepa cinerea) a znakoplavka obecná (Notonecta glauca) jsou dravé sladkovodní druhy. Znakoplavka plave břichem vzhůru a dokáže citelně bodnout.
Obr. Bruslařka obecná (Gerris lacustris) (A) má první pár nohou výrazně zkrácený a přeměněný v lapání kořisti. Znakoplavka obecná (Notonecta glauca) (B) má výrazně prodloužený třetí pár nohou adaptovaný k veslování. Vroubenka americká (Leptoglossus occidentalis) (C) je původem ze Severní Ameriky. První doložený nález tohoto druhu v České republice byl v říjnu 2006 v areálu Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně (Foto OS).
Obr. Štěnice domácí (Cimex lectuarius) z čeledi štěnicovitých (Cimicidae) je synantropní hematofágní ektoparazit člověka s kosmopolitním rozšířením. Původně parazit netopýrů v asijských jeskyních, později parazit jeskynního člověka, který ji zanesl do svých obydlí. Je bezkřídlá, hnědá, 5-9 mm dlouhá. Je fotofobní a má proto noční aktivitu. Přes den se ukrývá ve škvírách nábytku, v rámech obrazů, za tapetami apod. U nás štěnice na desítky let téměř vymizely, ale dnes se stávají opět častějšími. Nepřenášejí žádné onemocnění lidí. Zajímavá je u nich traumatická inseminace, kdy samci injikují sperma do boku samice. Některé ptačí druhy štěnic jsou schopné nasát tolik krve, že vydrží půl roku bez potravy (Obr. JC; Foto OS, zvětšení 20x).
Obr. Neotropické hematofágní ploštice rodů Triatoma, Rhodnius a Panstrongylus z čeledi zákeřnicovitých (Reduviidae) jsou vektory Trypanosoma cruzi (A). Zástupci této čeledi žijí i v ČR; jsou draví a dokáží citelně bodnout. Na obr. (B) je zákeřnice červená (Rhynocoris iracundus). Při pohledu z boku je dobře patrné bodavě sací ústní ústrojí (Foto ZL, OS).
Druhově nejbohatší čeledí našich ploštic jsou klopuškovití (Miridae) se subtilním tělem; mnohé škodí v zemědělství. Zavalité kněžice (Pentatomidae) zahrnují řadu druhů sajících na rostlinách. Známou plošticí je ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus), vyskytující se hromadně především u pat stromů, hlavně lip.
Obr. Některé druhy ploštic mají zápašné žlázy a při ohrožení vypouští nepříjemně páchnoucí výměšek. Tuto skutečnost dává řada druhů najevo svým výstražným (aposematickým) zbarvením. Na obr. ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) a kněžice páskovaná (Graphosoma lineatum) (Foto OS).
Podřád: křísové (Auchenorrhyncha)
Křídla mají střechovitě složena nad zadečkem, sají rostlinné šťávy. Stridulace samců cikád je typickou zvukovou kulisou tropů a subtropů, ale několik druhů zasahuje až k nám. Nymfy se vyvíjejí v půdě, u jednoho druhu až 17 let.
Obr. Larvy cikády (Foto JS).
Obr. Cikáda po svlékání (Foto JS).
Obr. Imága cikád (Foto VB; OS, Kostarika).
Většina našich dalších křísů je drobná. V největších počtech se objevují v létě; často přilétají na světlo. Známé jsou pěnodějky (Philaneus, Cercopis), jejichž nymfy žijí na rostlinách v pěnovém obalu připomínajícím sliny.
Obr. Pěnové „ hnízdo“ larev pěnodějky vrbové (Aphrophora salicina) (Foto OS).
Podřád: mšicosaví (Sternorrhyncha)
Vědecký název vyjadřuje, že mají opistognátní ústní ústrojí (míří vzad na sternum). Drobný, slabě sklerotizovaný hmyz; pokud mají křídla, skládají je střechovitě. Mnozí mají na zadečku voskové žlázy, produkující ochranný vosk, v němž se ukrývají (bělavé chomáčky). Dělíme je do několika nadčeledí: mery (Psylloidea), molice (Aleyrodoidea), mšice (Aphidoidea) a červci (Coccoidea)
Obr. Z praktického hlediska mají největší význam mšice, působící při gradacích značné škody v zemědělství a ovocnářství. Jsou vektory rostlinných viróz. Mají složité vývojové cykly, často s heterogonií a změnami morfologie jednotlivých pokolení. Sacharidová složka potravy zůstává nevyužita a je vylučována v podobě medovice (viz poslední obr.), která je potravou mravenců a včel (lesní med). Na obr. mšice bodláková (Brachycaudus cardui) (Foto OS).
Mery a molice jsou škůdci rostlin; molice připomínají drobné mušky. Červci vynikají extrémním pohlavním dimorfismem. Samice bývají nepohyblivé, bezkřídlé, beznohé, slepé, trvale přisáté na živné rostlině a kryté štítkem nebo chomáčky vosku, takže ani nepřipomínají živočichy. Např. puklice švestková (Parthenolecanium corni) a štítenka zhoubná ( Quadraspidiotus perniciosus). Jsou to škůdci, ale v (sub)tropech poskytují některé druhy barvivo, vosk nebo lak a vytvářejí tzv. biblickou manu.
Skupina řádů s proměnou dokonalou (Holometabola)
Skupina zahrnuje řády: střechatky (Megaloptera), dlouhošíjky (Raphidioptera), síťokřídlí (Neuroptera), brouci (Coleoptera), chrostíci (Trichoptera), motýli (Lepidoptera), dvoukřídlí (Diptera), srpice (Mecoptera), blechy (Siphonaptera = Aphaniptera), blanokřídlí (Hymenoptera).
Imága mají blanitá křídla složená v klidu střechovitě nad zadečkem, s nápadnou žilnatinou. Mají tmavohnědou barvu, vzhledem připomínají poněkud chrostíky nebo pošvatky. Let je těžkopádný. Vyskytují se poblíž vod, kde se vyvíjejí jejich larvy.
Obr. V ČR jsou střechatky zastoupeny pouze 3 druhy (Foto OS).
Řád: dlouhošíjky (Raphidioptera)
Prothorax je velmi dlouhý a pohyblivý, umožňující lov drobného hmyzu, roztočů a pavouků. Křídla jsou blanitá, střechovitě složená nad zadečkem. Samičky se vyznačují nápadným kladélkem. Larvy žijí pod kůrou, na listech keřů a stromů, imága hlavně na křovinách. U nás asi 10 druhů.
Obr. Dlouhošíjka znamenaná (Raphidia notata) (Foto ZL).
Dravý hmyz včetně larev, se dvěma páry blanitých křídel s velmi hustou žilnatinou. Křídla jsou v klidu složena střechovitě nad zadečkem.
Zlatoočky (Chrysopa spp.) jsou subtilní hmyz zelenavé nebo hnědavé barvy, s průsvitnými křídly o rozpětí 2-4 cm a zlatě třpytivýma očima. Na rozdíl od jepic nemají štěty. Jsou užitečné hubením mšic. Mšicemi se živí i larvy, které si lepí na tělo kožky vysáté kořisti. Na podzim zaletují do bytů (snaha o přezimování).
Obr. Mravkolvi (Myrmeleon spp.) jsou velký teplomilný hmyz s noční aktivitou. Připomínají poněkud šidélko, mají však kyjovitá tykadla. Zavalité larvy s nápadnými kusadly si hloubí trychtýřovité jamky v jemném písku. Zahrabány na dně čekají na kořist, která spadne do pasti. Unikající kořist, hlavně mravence, srážejí na dno trychtýře vrhanými kaménky (Foto VB, JS).
Evolučně nejúspěšnější, druhově nejbohatší řád hmyzu a živočichů vůbec. Na světě je známo přes 350 tis. druhů, u nás asi 6 tis. druhů. Tělo je silně sklerotizováno, ústní ústrojí je kousací. Přední pár křídel je přeměněn v krovky (elytrae), které se při letu nepohybují, ale podílejí se na vztlaku a usnadňují let těžkých brouků. Druhý pár křídel je blanitý, složený pod krovkami. Hruď kryje štít, za ním se nachází menší štítek. Někteří brouci resp. jejich larvy jsou mezihostiteli parazitů.
Obr. Morfologie brouka – chrousta obecného (Melolontha melolontha) (Obr. JC).
Podřád: masožraví (Adephaga)
Dospělci i larvy jsou draví. Z čeledi střevlíkovitých (Carabidae) jsou svižníci (Cicindela spp.) heliofilní, zatímco střevlíci (Carabus spp.) jsou často noční, přes den se ukrývají např. pod kameny. Při uchopení vypouštějí páchnoucí sekret, někteří dokonce v nebezpečí používají třaskavou směs (prskavci). Ve vodě žijící potápníci (Dytiscidae) mohou škodit na rybím plůdku.
Obr. Svižník polní (Cicindella campestris) (Foto VB).
Obr. Střevlík měděný (Carabus cancellatus) a střevlík fialový (Carabus violaceus) (Foto OS, VB).
Obr. Vodomil černý (Hydrous piceus) je s délkou 5 cm největším vodním broukem na světě (Foto OS).
Podřád: všežraví (Polyphaga)
Tento podřád zahrnuje mnohem více čeledí a druhů než předchozí.
Obr. Významní zástupci brouků: (A) potemník moučný (Tenebrio molitor), (B) pilous černý (Sitophilus granarius), (C) nosatec lískový (Curculio nucum), (D) mandelinka nádherná (Chrysolina fastuosa), (E) kuloštítník beraní (Clytus arietis) (čeleď tesaříkovití Cerambycidae) napodobující svým zbarvením vosy, (F) tesařík (Cerambycidae), (G) zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata), (H) chrobák (Geotrupes sp.), (I) mrchožrout obecný (Silpha obscura), (J) hrobařík obecný (Nicrophorus vespillo) (Foto OS).
Potemníkovití (Tenebrionidae) mají řadu druhů významných jako skladištní škůdci potravin a jejich larvy jsou chovány jako potrava pro hmyzožravé ptactvo a terarijní živočichy – z exotických zástupců např. rod Zophobas. Ve skladištích potravin škodí larva potemníka moučného (Tenebrio molitor), tzv. moučný červ. Mrchožroutovití (Silphidae) se spolu s larvami much podílejí na odklízení kadáverů v přírodě – např. pestře zbarvený hrobařík obecný (Nicrophorus vespillo).
Obr. Druhově vůbec nejpočetnější čeledí brouků jsou nosatcovití (Curculionidae). Typickým znakem této čeledi je výrazně protažená přední část hlavy. Patří sem mimo jiné také mnozí škůdci jako pilous černý (Sitophilus granarius) škodící v obilních silech a pilous rýžový (Sitophilus oryzae). Na obr. nosatec Lixus angustatus a zobonoska ovocná (Rhynchites bacchus) (Foto VB, OS).
Obr. Naším největším zástupcem nosatcovitých (Curculionidae) je klikoroh devětsilový (Liparus glabrirostris) (Foto OS).
Obr. Mandelinkovití (Chrysomelidae) zahrnují obsáhlou a různorodou skupinu menších, zavalitých, často kovově zbarvených fytofágních druhů, mezi něž patří i původem americká mandelinka bramborová ( Leptinotarsa decemlineata). Na obr. mandelinka topolová ( Chrysomela populi) (Foto OS).
Obr. Do čeledi tesaříkovití (Cerambycidae), jejíž zástupci mívají typická dlouhá tykadla, patří řada xylofágních (dřevokazných) druhů tesaříků a kozlíčků. Poslední trojice obrázků jsou kozlíčci rodu Dorcadion (Foto OS, VB).
Obr. Roháčovití (Lucanidae) zahrnují našeho největšího brouka roháče obecného (Lucanus cervus) s nápadným pohlavním dimorfismem. Na obr. samec s nápadně zvětšenými kusadly (Foto OS).
Obr. Larvy chrobáků (Geotrupes spp.) z čeledi chrobákovitých (Geotrupidae) se živí trusem obratlovců (Foto VB).
Obr. Čeleď vrubounovití (Scarabaeidae) je předmětem zájmu chovatelů, především tropických goliášů a nosorožíků (Foto OS, Zoo Liberec).
Obr. Z čeledi vrubounovití u nás žijí méně nápadné druhy, např. na květech zlatohlávek hladký (Protaetia cuprea) s myrmekofilní larvou (Foto VB).
Vruboun posvátný (Scarabaeus sacer) byl uctíván starověkými Egypťany a je znám válením kuliček z trusu, jímž se živí jeho larvy.
Obr. Do čeledi vrubounovití patří i chroust obecný (Melolontha melolontha), v minulosti při cyklických přemnoženích škodící jako dospělec i jako larva ( ponrava) (Foto OS).
Obr. Krascovití (Buprestidae) jsou xylofágní brouci, zejména v tropech krásně zbarvení (Foto VB; OS, Vietnam).
Obr. Larvy některých kovaříkovitých (Elateridae) zvané drátovci škodí na kořenech rostlin. Kovaříci obrácení „na záda“ se dokáží opakovaně vymrštit, až dopadnou na nohy (Foto VB, PP).
Obr. Larvy jedovatých majek (Meloë spp.) parazitují u samotářských včel (Foto OS).
Početná čeleď drabčíkovitých (Staphylinidae) je typická zkrácenými krovkami. Světluškovití (Lampyridae) jsou známí bioluminiscencí (oxidace luciferinu). Páteříčkovití (Cantharidae) mají měkké krovky; objevují se na květech. Predátorem mšic jsou slunéčka (Coccinellidae), např. slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata). Puchýřník lékařský ( Lytta vesicatoria) z čeledi majkovití (Meloidae) obsahuje prudký jed, cantharidin, který po perorálním podání vyvolává erekci překrvením urogenitálního aparátu. Byl užíván jako značně rizikové afrodiziakum (prášek ze "španělských mušek"). Lokální účinek cantharidinu byl využíván ve veterinární medicíně v tzv. blistrech, které překrvením urychlovaly léčbu chronických zánětů, především pohybového aparátu u koní.
Kůrovcovití (Scotylidae) jsou někdy klasifikováni jen jako podčeleď nosatcovitých. Lýkožrout smrkový (Ips typographus) je kalamitní škůdce smrčin s typickými požerky v lýku. Z čeledi zrnokazovití (Bruchidae) je skladištním škůdcem zrnokaz hrachový (Bruchus pisorum). Do čeledi červotočovití (Anobiidae) patří kromě druhů poškozujících dřevo i skladištní škůdce, červotoč spížní (Sitodrepa panicea). Vrtavec zhoubný (Ptinus fur) a v. plstnatý (Niptus hololeucus) jsou skladištní škůdci z čeledi vrtavcovití (Ptinidae). Druhý z nich vzdáleně připomíná drobného pavouka - viz angl. název spider beetle. Do čeledi kožojedovití (Dermestidae) náleží kožojed obecný (Dermestes lardarius) a rušník muzejní ( Anthrenus museorum). Kožojedi se využívají k preparaci koster drobných obratlovců (dermestária).
Hmyz se střechovitě složenými křídly nad tělem. Připomínají poněkud drobné motýly, ale místo šupinek jsou neprůhledná křídla pokrytá chloupky (viz vědecký název - řec. trichos = chlup, pteron = křídlo). Jsou zpravidla nenápadně zbarveni (hnědě apod.). Poletují od soumraku u vod, kde se vyvíjejí jejich larvy. Ty si zpravidla vytvářejí válcovité schránky z písku, stébel, ulit měkkýšů apod. (lidový název "živá dřívka"). Jsou složkou potravy ryb.
Obr. Larvy chrostíků se vyvíjejí ve vodě, kde si zpravidla vytvářejí válcovité schránky z písku, stébel, ulit měkkýšů apod (Foto VB).
Obr. Imago chrostíka připomíná drobného motýla s dlouhými dopředu namířenými tykadly (Foto OS).
Název je z řec. lepidos = šupina, pteron = křídlo. Ústní ústrojí dospělců je sací, vzniklo přeměnou z původně kousacího, které je zachováno jen u jedné primitivní čeledi. Sosák (proboscis) je spirálovitě stočen a reflexně se rozvíjí při příjmu potravy. Dva páry blanitých křídel jsou oboustranně pokryty šupinkami, které dodávají křídlům zbarvení a kresbu. Jsou to oploštělé buňky, mající význam pro termoregulaci. Šupinky se dají setřít. Rub křídel bývá jinak zbarven než jejich líc (často krypticky).
Obr. Šupinky z křídla motýla (Foto OS, zvětšeno 100x).
Obr. Řada druhů motýlů je krypticky zbarvena, čímž uniká pozornosti predátorů. Na obr. zástupce čeledi píďalkovití (Geometridae) (Foto OS).
Obr. Larvy motýlů jsou housenky, většinou fytofágní. Mají kousací ústní ústrojí, vývoj trvá od několika dnů až po více let. Přeměňují se v kukly převážně mumiového typu. Na obr. housenka lišaje kyprejového ( Deilephila porcellus) (Foto OS).
Obr. Některé housenky chrání před pozřením predátorem husté svazečky štětin. Některé housenky mohou u báze štětin vylučovat toxiny, které mohou u člověka vyvolávat pálení kůže a alergické reakce (Foto OS, Kostarika).
Obr. U řady druhů motýlů se projevuje pohlavní dimorfismus ve tvaru tykadel. Jelikož jsou na tykadlech čichové receptory umožňující detekci feromonů, které v době rozmnožování vysílají samice, bývají tykadla samců hustě zpeřená. Na obr. samec štětconoše ořechového (Calliteara pudibunda) (Foto OS).
Význam motýlů je pozitivní (opylovači, produkce hedvábí, součást potravních řetězců, estetický) nebo negativní (škůdci rostlin, skladovaných potravin, surovin). Členění na denní a noční motýly (lidově nepřesně "můry") neodráží evoluční vztahy jednotlivých podskupin. Většina známých resp. významných motýlů patří do podřádu Glossata a skupiny Ditrysia. V ČR žije přes 3 tis. druhů motýlů, z nichž mnohé jsou ohrožené; 18 druhů, tj. 11 % fauny denních motýlů za posledních 100 let u nás vymřelo.
Jako škůdci se uplatňují molovití (Tineidae), jejichž zástupci škodí v domácnostech a skladech na kožešinách a vlněných látkách - mol šatní (Tineola bisselliella), mol kožešinový ( Tinea pellionella) nebo na obilí a potravinách – mol obilní (Nemapogon granellus). Čeleď klíněnkovití (Gracillariidae) neblaze proslula zavlečenou klíněnkou jírovcovou ( Cameraria ohridella), jež působí totální zaschnutí listů jírovce ("kaštanu"). Z čeledi obalečovití (Tortricidae) je známým původcem „červivosti“ jablek obaleč jablečný ( Cydia pomonella). Z čeledi zavíječovitých (Pyralidae) je významný např. zavíječ voskový (Galleria mellonella), živící se voskem v úlech, dále z. domácí (Pyralis farinalis), z. paprikový (Plodia interpunctella), z. moučný (Ephestia kuehniella), z. kakaový (E. cautella) a z. skladištní (E. elutella), kteří škodí v domácnostech, v mlýnech a ve skladech s moukou. Do čeledi bekyňovitých (Lymantriidae) patří velmi významní škůdci, působící kalamitní holožíry, např. bekyně mniška (Lymantria monacha).
Obr. Nesytky (Sesiidae) svým vzhledem napodobují nebezpečný blanokřídlý hmyz (Batesovské mimikry). Na obr. nesytka maliníková (Pennisetia hylaeiformis) (Foto OS).
Obr. Severní hranice areálu v ČR dosahuje náš největší motýl martináč hrušňový (Saturnia pyri) z čeledi martináčovitých (Saturniidae). Příbuzné asijské druhy se chovají v insektáriích (Foto VB).
Obr. Pestrými druhy je zastoupena čeleď přástevníkovití (Arctiidae), kteří létají zpravidla v noci a mají chlupaté housenky. Na obr. za sebou přástevník medvědí (Arctia caja), přástevník mátový (Spilosoma lubricipeda) a přástevník kostivalový (Euplagia quadripunctaria) (Foto PP, OS).
Z naší druhově nejbohatší, nejspíše však polyfyletické čeledi můrovitých (Noctuidae) s noční aktivitou jsou pestrými zadními křídly známé stužkonosky (Catocalinae). Rovněž velmi početná čeleď píďalkovitých (Geometridae), nazvaná podle typického pohybu housenek, má řadu druhů škodlivých např. v lesnictví. Píďalky připomínají nenápadné drobné subtilní "můry" se štíhlým tělem. Ve dne sedají ve vegetaci a v noci přilétají ke světlu. Pozdním druhem je píďalka podzimní (Operophtera brumata), létající až v listopadu. Samička má zakrnělá křídla. Převážně noční lišajové (Sphingidae) patří mezi naše největší motýly. Jako výborní letci mají doutníkovité tělo a dlouhá úzká přední křídla.
Obr. Zástupci "můr": kukléřka mléčová (Cucullia umbratica) z čeledi můrovití, zeleněnka buková (Pseudoips prasinana) z čeledi drobnuškovití, štětconoš ořechový (Calliteara pudibunda) z čeledi bekyňovití (Foto OS).
Obr. zástupci lišajovitých: lišaj paví oko (Smerinthus ocellatus), lišaj lipový (Mimas tiliae), lišaj oleandrový (Daphnis nerii), lišaj svlačcový (Agrius convolvuli), (Foto PP, ZL, OS).
Obr. Lišajové sají nektar z květů při vířivém letu. Velmi tím připomínají jihoamerické kolibříky, se kterými jsou u nás někdy zaměňováni. Jde o pěkný příklad konvergence, tj. vnější podobnosti dvou zcela nepříbuzných taxonů. Na obr. lišaj svlačcový (Agrius convolvuli), dobře patrný je rozvinutý, poměrně dlouhý sosák (Foto VB).
Obr. Z denních motýlů patří mezi významné škůdce v zemědělství některé druhy čeledi běláskovitých (Pieridae), kam patří jak bělásci - na obr. bělásek zelný (Pieris brassicae ) (Foto ZL), tak žluťásci - na obr. žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) (Foto PP).
Obr. Čeleď otakárkovití (Papilionidae) zahrnuje nápadné motýly, chráněné zákonem – např. otakárek fenyklový (Papilio machaon) (na obr. housenka) a otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) (na obr. dospělec), na Slovensku vzácně i ohrožený jasoň červenooký (Parnassius apollo) (Foto VB).
Obr. Rozsáhlá je čeleď babočkovití (Nymphalidae) s obecně známými pestrými druhy jako je (zleva): babočka paví oko (Inachis io), babočka kopřivová (Aglais urticae) nebo batolec červený (Apatura ilia) (Foto PP, ZL, OS).
Obr. Do čeledi babočkovití patří i rezavě zbarvení perleťovci, nazvaní podle lesklé kresby rubu křídel. Na obr. perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia) (Foto PP).
Obr. Běžně se setkáme i s mnohými okáčovitými (Satyridae). Na obr. okáč pýrový (Pararge aegeria) (Foto PP).
Obr. Řada druhů modrásků (Lycaenidae) má myrmekofilní housenky (vývoj v mraveništích) (Foto OS, PP).
Obr. Mezi tažné druhy patří např. lišaj smrtihlav (Acherontia atropos), který občas proniká za medem do úlů, kde je včelami ubodán a obalen voskem (Foto OS).
Obr. Nejznámějším tažným motýlem je severoamerická monarcha stěhovavá (Danaus plexippus), zimující v dosud obrovských počtech na několika málo lokalitách v Mexiku ohrožených kácením (Foto OS, Argentina).
Obr. Z tropických druhů se u nás prodávají vypreparované exempláře např. jihoamerických morf (Morpho spp.) a australasijských ptakokřídleců (Trogonoptera spp., Ornithoptera spp.). V tropech se motýli pro komerční účely chovají na farmách; v Evropě můžeme živé tropické druhy pozorovat v lepidopteráriích (Foto VB, OS).
Mají plně vyvinut pouze 1. pár křídel, 2. pár je přeměněn v kyvadélka (haltery), mající funkci rovnovážnou. Ústní ústrojí je bodavě savé nebo lízací. Larvy jsou apodní (beznohé) s hlavou různým stupněm redukovanou (eucefalní, hemicefalní, acefalní). Larvy žijí v různém prostředí: ve vodě, v zemi, na povrchu rostlin, v rostlinných i živočišných tkáních. Četné druhy jsou významnými ektoparazity i endoparazity zvířat a člověka, jiné škodí na zemědělské produkci. Jsou mezi nimi i druhy užitečné jako opylovači, parazité či parazitoidi škůdců z jiných řádů hmyzu. Bez dekompoziční činnosti muších larev odstraňujících kadávery si lze stěží představit fungování ekosystémů. U nás asi 6 tis. druhů.
Obr. Apodní a acefalní larvy masařky (Sarcophaga sp.). Na obrázku jsou dobře patrné také hnědé kukly (Foto OS).
Podřád: dlouhorozí (Nematocera)
Název je z řec. nema = niť, vlákno, keras = roh. Tykadla jsou tvořena více než šesti rovnocennými články. Larvy mají dobře vyvinutou nebo málo redukovanou hlavu (eucefalie, hemicefalie).
Obr. Zástupci čeledi tiplicovití (Tipulidae) jsou podobní velkým komárům, nebodají, ale při přemnožení jako larvy škodí na kořenovém systému rostlin. Na obr. tiplice zelná (Tipula oleracea), dobře patrná jsou kyvadélka (redukovaný druhý pár křídel), připomínající malé špendlíky zapíchnuté u báze prvního páru blanitých křídel (Foto OS, ZL).
Obr. Tiplice tmavá (Tanyptera atrata) patří s délkou těla až 3 cm k našim největším tiplicím.
Čeleď komárovití (Culicidae) zahrnuje mnoho druhů, jejichž samice jsou hematofágní a tím jsou i vektory původců řady onemocnění (malárie, žlutá zimnice, západonilská horečka, horečka dengue, některé encefalitidy, elafantiáza). Sání krve je podmínkou vývoje vajíček (gonotrofická konkordance); obvykle stačí jediné nasátí. Obratlovce vyhledávají hlavně podle vydechovaného oxidu uhličitého (Johnstonův orgán na tykadlech). Samci se živí rostlinnými šťávami, mají zpeřená tykadla a makadla (pohlavní dimorfismus).
Obr. Pohlavní dimorfismus u komára písklavého (Culex pipiens). Tykadla samců jsou výrazně zpeřená, naopak tykadla samic jsou nitkovitá pouze s krátkými štětinkami (Obr. JC; Foto OS, zvětšení 40x).
Obr. Vajíčka komárů jsou kladena hromadně na vodní hladinu v podobě člunků. Larvy i kukly se vyvíjejí ve vodě, kde u hladiny dýchají sifonální trubičkou. Pohybují se pomocí mrskání a živí se filtrací (mikrofágové) (Obr. JC).
Komár písklavý (Culex pipiens) saje hlavně na ptácích. Komár obtížný (Culex pipiens molestus) naopak saje na savcích. Převládá ve městech, kde se v budovách vyvíjí i v zimě; stačí mu minimum vody, např. z kapajícího potrubí. Komár útočný (Aëdes vexans) je kalamitní druh inundačních (záplavových) zón. Komáři rodu Anopheles přenáší malárii. Některé druhy se vyskytují i v ČR, kde jsou ve značné míře symbovinní (stáje) a mají hlavně noční aktivitu. Na rozdíl od rodu Culex mají samice makadla stejně dlouhá jako sosák a při sezení se zadečkem šikmo odklání od podkladu. Komáři v tropech se často označují jako moskyti. Největší kvanta komárů se vyskytují v severské tundře, kde jsou jejich larvy důležitou složkou potravních řetězců.
Obr. Sající samice komára pisklavého (Culex pipiens) (Foto OS).
Obr. Srovnání odlišného držení těla dvou významných rodů komárů: (A) rod Anopheles; (B) rod Culex (OS podle Sedláka, 2000).
Larvy koreter (Chaoborus spp.) se používají jako krmivo v akvaristice. Pakomárovití (Chironomidae) mají křídla většinou kratší než zadeček. Nebodají, larvy zvané patentky se vyvíjejí v bahně a používají se jako krmivo akvarijních ryb nebo v praktiku z biologie k pozorování polytenních chromosomů. Jejich červená barva je způsobena hemoglobinem. V ČR žije asi 1 tis. druhů.
Obr. Pakomár (Chironomus sp.) (Foto OS).
Čeleď muchničkovití (Simuliidae) jsou drobné zavalité mušky několik mm velké, bolestivě bodající. Ve slinách jsou obsaženy toxiny. Larvy i kukly se vyvíjejí v proudící vodě na kamenech, k nimž jsou ukotveny vláknem. Veterinární význam má např. muchnička zdobená (Odagmia ornata). Muchničky vyvolávají alergické reakce, při kalamitním výskytu byly zaznamenány případy ubodání tisíců kusů skotu. Tropické druhy přenášejí onchocerkózu. Jsou to striktní exofágové, tj. nevnikají do místností (podobně jako pakomárci a ovádi).
Obr. Muchnička (Foto OS, Kostarika).
Čeleď pakomárcovití (Ceratopogonidae) zahrnuje velmi drobné, 1–3 mm dlouhé "mušky", objevující se lokálně ve velkých počtech (kalamitní výskyt). Larvy i kukly se vyvíjejí ve vlhké půdě a vodě. Ve večerních a ranních hodinách napadají teplokrevné živočichy, bodají a způsobují alergické stavy. Pakomárci (singulár je pakomárec) rodu Culicoides zvaní tiplíci přenášejí virovou katarální horečku ovcí neboli bluetongue, která se v poslední době objevila i u nás.
Flebotomové neboli koutule (Phlebotomus spp.) z čel. koutulovitých (Psychodidae) přenášejí leishmaniózu. Imaga připomínají drobné komáry a jsou kryta chloupky. Flebotomové se vyskytují hlavně v tropech a subtropech, nejsou vývojem vázáni na vodu, aktivují hlavně v noci a pronikají i běžnými sítěmi.
Podřád: krátkorozí (Brachycera)
Dospělci mají krátká tykadla z méně než šesti článků. Larvy mají redukované hlavy (hemicefalní) nebo jsou bezhlavé (acefalní). Podřád zahrnuje mnoho čeledí, rodů a druhů veterinárně velmi významných "much" uplatňujících se jako ekto- i endoparazité domácích i volně žijících zvířat.
Čeleď ovádovití (Tabanidae) zahrnuje řadu krevsajících druhů, obtěžujících za parných dnů domácí zvířata i člověka v blízkosti vlhkých míst, kde se vyvíjejí jejich larvy. Samci nebodají a živí se nektarem. Ovád hovězí (Tabanus bovinus), bzikavka dešťová (Haematopota pluvialis) a bzikavka slepoočka (Chrysops caecutiens) mohou mechanicky přenášet řadu původců infekcí.
Obr. Zástupce ovádovitých (Foto OS, Kostarika).
Pestřenkovití (Syrphidae) mají u nás stovky zástupců. Pestřenky se vyskytují na květech, dokáží „stát“ na místě ve vzduchu, mnohé druhy imitují blanokřídlé (Batesovské mimikry). Od blanokřídlých se kromě počtu a držení křídel liší např. kratšími tykadly. Chceme-li si být jisti, že poznáme včelu, musíme také vědět, že existují pestřenky a znát, jak vypadají. Jinak bychom byli jako někteří včelaři, kteří lákají zákazníky ke koupi svých výrobků poutači s vyobrazením této mouchy v domnění, že je to včela. Pestřenky nebodají, larvy mnoha druhů se živí mšicemi nebo bakteriemi v žumpách apod. Druhy s vývojem larev v okolí hnojišť a v odpadních vodách na farmách se však mohou uplatnit při šíření některých patogenů, např. mykobakterií (pestřenka trubcová, Eristalis tenax).
Obr. Tři zástupci čeledi pestřenkovití (Foto PP, ZL; OS - ČR, Vietnam).
Sýrohlodka drobná (Piophila casei) je kosmopolitní druh, jehož velmi odolné a pohyblivé larvy žijí v potravinách a přežívají i v trávicím traktu člověka.
Octomilka obecná (Drosophila melanogaster) z čeledi octomilkovití (Drosophilidae) je nejznámějším druhem laboratorního hmyzu a slouží zejména genetickému výzkumu. Je zřejmě průvodcem člověka od dob, kdy začal vyrábět kvašené potraviny. Tato "banánová muška" je rozšířena kosmopolitně a kromě chovatelské nenáročnosti je pro vědce lákavá rychlostí vývoje jedince a vysokou proměnlivostí druhu. V laboratořích se chová velký počet různých mutací.
Obr. Včelomorka obecná (Braula coeca) je potravní parazit včel. Je bezkřídlá, rezavohnědá, měří 1 mm. (JK podle Javorka, 1967).
Čeleď klošovití (Hippoboscidae) zahrnuje několik krevsajících druhů s plochým tělem parazitujících na kůži zvířat. Samice klošů kladou občas jen jedinou larvu, která se krátce po kladení kuklí (skupina dříve označována jako kuklorodky). Larva je vyživována přídatnými žlázami v děloze (adenotrofní viviparie) - podobně je tomu u much tse tse.
Kloš koňský (Hippobosca equina) je okřídlený, zatímco kloš ovčí (Melophagus ovinus) je bezkřídlý.
Obr. Kloš jelení (Lipoptena cervi) je okřídlený, po usednutí do srsti jelenovitých odhazuje křídla. Má velmi sklerotizovaný povrch, na podzim v lesích naletuje i na člověka (Obr. JK; Foto OS, zvětšeno 20x).
Obr. Ptakotrudka ptačí (Ornithomya avicularia) je běžným zástupcem klošovitých parazitujícím u volně žijících ptáků (Foto OS, zvětšeno 20x).
Do čeledi mouchovití (Muscidae) patří např. moucha domácí (Musca domestica), synantropní kosmopolitní druh škodící zneklidňováním a pasivním přenosem infekcí. Nebodá, má až 5 pokolení do roka. Symbovinní bodalka stájová (Stomoxys calcitrans) připomíná předchozí druh, ale obě pohlaví citelně bodají. V Africe žijí mouchy tse-tse (Glossina spp.), které bolestivě bodají a přenášejí trypanozomózy.
Obr. Moucha domácí (Musca domestica) (Foto ZL, OS).
Čeleď bzučivkovití (Calliphoridae) jsou mouchy lidmi často zaměňované s masařkami, např. bzučivka obecná (Calliphora erythrocephala) a bzučivka zlatá (Lucilia caesar). Jsou většinou oviparní, larvy jsou tzv. strusky žijící saprofágně. Masařka obecná (Sarcophaga carnaria) i další druhy z čel. masařkovitých (Sarcophagidae) mají kostkovanou kresbu zadečku. Pro tuto čeleď, někdy slučovanou s předchozí, je typická larviparie; larvy mohou být predátory larev bzučivek. Larvy obou čeledí žijí v zahnívajících látkách (kadávery, féces, maso, sýry aj.) nebo jako parazitoidi bezobratlých. Sukcese kolonizace kadáverů je významná pro forenzní medicínu (stanovení stáří mrtvol v kriminalistice). Imaga usedající na kadávery a exkrementy mohou pasivně šířit infekční agens. Některé druhy (např. Lucilia sericata a masařky rodu Wohlfahrtia) způsobují tzv. myiázy tím, že se jejich larvy vyvíjejí v ranách. Dnes zaznamenává určitou renesanci jejich využití v chirurgii k čištění ran. V Americe, kde mouchy parazitující u skotu působí značné škody, se k biologickému boji používají zářením sterilizovaní samci (využití faktu, že se páří jen 1x za život).
Obr. Bzučivka zlatá (Lucilia caesar) (Foto ZL) a masařka obecná (Sarcophaga carnaria) (Foto OS).
Obr. Dlouhososka velká (Bombylius major ) z čeledi dlouhososkovití (Bombyliidae) připomíná vzhledem čmeláka. Nápadná je vířivým letem nad květinami, který trochu připomíná let kolibříka. Larvy parazitují v hnízdech samotářských včel (Foto OS).
Obr. Dospělci roupců (čeleď roupcovití – Asilidae) jsou dravci lovící jiné druhy hmyzu (Foto PP).
Kuklice z čel. Tachinidae jsou parazitoidy larev hmyzu, zejména housenek. Připomínají běžné mouchy.
Larvy příslušníků čeledi střečkovitých (Oestridae) jsou významnými endoparazity domácích býložravců a lovné zvěře. Samice střečka koňského (Gasterophilus intestinalis) a dalších druhů rodu kladou vajíčka na kůži koní nebo vegetaci. Koně se infikují olizováním srsti nebo larvy putují do dutiny ústní. Larvy parazitují přes zimu hlavně v žaludku, posléze odcházejí s trusem a kuklí se v zemi. Lokalizace vajíček i larev v trávicím traktu se liší podle druhu střečka. V Evropě se běžně vyskytují, v ČR se opět objevují po desetiletích nepřítomnosti. Střeček ovčí (Oestrus ovis) klade larvy do nozder ovcí, odkud pronikají do paranazálních dutin a mohou způsobit smrt. Rody Cephenemyia a Pharyngomyia (tzv. střečci hltanoví) parazitují v hltanu a dýchacích cestách srnčí zvěře. Onemocnění je časté a nezřídka smrtelné. Střeček hovězí ( Hypoderma bovis) klade vajíčka na kůži skotu, larvičky se zavrtávají a putují páteřním kanálem, později si ve hřbetní krajině vytvářejí v podkoží dutinu a perforují kůži tak, aby měly přístup vzduchu. Tudy též opouštějí hostitele a kuklí se v půdě. Kůže se pak hojí jizvou, která znehodnocuje nejcennější partie. V ČR se stejně jako střeček ovčí již nevyskytuje, ale jiný druh rodu běžně parazituje u jelenovitých. Dospělci střečků mají ústní ústrojí zakrnělé a nepřijímají potravu. Za horkých dnů víří kolem vyvýšených bodů v krajině. Nebodají, ale zvířata se jich lekají („střečkování“).
Obr. Střeček (Foto OS).
Ortognátní hlava je nápadně zobcovitě protažená. Konec zadečku bývá u samců zakončen kopulačními klíšťkami (viz angl. název scorpion fly). Blanitá skvrnitá křídla jsou složena horizontálně nad zadečkem. Srpice rodu Panorpa často spatříme na vegetaci lesních okrajů.
Obr. Srpice rodu Panorpa (Foto OS, VB).
Řád: blechy (Siphonaptera = Aphaniptera)
Název je z řec. siphon = násoska, apteros = bezkřídlý. Ektoparazité savců a řidčeji i ptáků, sekundárně bezkřídlí, mají tělo laterálně zploštělé. Hlava je přílbicovitá k rozrážení srsti, ústní ústrojí bodavě savé, zadní nohy nápadně silnější uzpůsobené ke skákání. Bílkovina rezilin kumulací potenciální energie umožňuje blechám skoky 200x přesahující délku těla. Po doskočení je však nutné "dobití", takže blecha nedokáže skočit vícekrát krátce po sobě. Barva je často hnědá, tělní pokryv silně sklerotizovaný, takže je obtížné je rozmáčknout. Žvýkací žaludek je opatřen trny k rozrušování erytrocytů. Larvy jsou apodní (beznohé). Zatímco dospělci se živí krví hostitelů, larvy požírají organické zbytky v peleších psů, koček, v hnízdech a doupatech hostitelů. Proto nezbytným předpokladem likvidace blech u psů je asanace prostředí. U některých larev je hlavní potravou trus imag tvořený jen málo natrávenou krví. Líhnutí dospělců z kukel bývá provokováno přítomností hostitelů - návratem ze zimovišť u tažných ptáků nebo pohnutím kuklou (otřesy). Blechy jsou dvojího typu: blechy srstní (trvale v srsti hostitele) a blechy hnízdní (nidikolní), neopouštějící hnízdo nebo noru hostitele. Většinou nejsou hostitelsky přísně druhově specifické. Vydrží velmi dlouho bez potravy. K určování blech slouží hlavové a hrudní hřebeny (ctenidia), pohlavní ústrojí aj. Na světě je popsáno okolo 2 tis. druhů. Mají velký význam ve veterinární i humánní medicíně. Vyvolávají kožní alergie (až letální u psů), přenášejí infekční agens. Blechy jsou fylogeneticky odvozeny od jedné podskupiny srpic.
Blecha obecná (Pulex irritans) je parazitem člověka, b. morová (Xenopsylla cheopis) přenáší z rezervoárových hlodavců dýmějový mor. Od blechy psí ( Ctenocephalides canis) je těžko odlišitelná b. kočičí (C. felis), která je u nás nejhojnější psí blechou. V nich se vytváří cysticerkoid tasemnice psí (Dipylidium caninum). Jsou kosmopolitní, objevují se hlavně v létě, dočasně mohou přecházet na člověka. Bleší trus v srsti připomíná smítka, ale na vlhkém savém papíře se rozpíjí (natrávená krev). Ve vlhku a teple se vývojový cyklus zkracuje z 6 týdnů na 11 dnů. Blecha písečná (Tunga penetrans) žije v Neotropis, zavlečena byla do Afriky a Indie. Samičky se zavrtávají do chodidel, meziprstí a pod nehty na nohou, kde jim vajíčky zbytňuje zadeček do velikosti hrachu (onemocnění zvané tungóza).
Obr. Blecha obecná (Pulex irritans) (Obr. JC; Foto OS, zvětšeno 40x).
Obr. Blecha slepičí (Ceratophyllus gallinae) (Obr. JC; Foto OS, zvětšeno 40x).
Obr. Blecha Dasypsyllus gallinulae parazituje u volně žijících ptáků (Foto OS, zvětšeno 20x).
Řád: blanokřídlí (Hymenoptera)
Název je z řec. hymen = blána, pteron = křídlo. Blanokřídlí představují jeden z druhově nejbohatších hmyzích řádů na světě a nejbohatší řád u nás (asi 7,5 tis. druhů). Morfologicky i etologicky velmi rozmanitý hmyz, je specifikován dvěma páry blanitých křídel s plamkou, která jsou ukládána ploše nad tělo nebo podél zadečku. Křídla u některých čeledí jsou redukována nebo jsou v určité fázi života odvrhována. Ústní ústrojí je kousací nebo lízavě savé. Od dvoukřídlých je v přírodě poznáme i podle obvykle delších tykadel a jiného postavení křídel. Blanokřídlí zahrnují i škůdce, ale především druhy velmi užitečné: parazitoidy, predátory a opylovače, nemluvě o včele medonosné.
Podřád: širopasí (Symphyta)
Typickým znakem je, že zadeček nasedá na hruď celou šíří. Vždy jsou dobře vyvinutá křídla. Samičky mají kladélko (terebra) přizpůsobené k nařezávání rostlinných pletiv. Připomínají vosy, ale nemají žihadlo. Larvy jsou býložravé (tzv. bylinné vosy), podobné housenkám motýlů (housenice).
Mezi ploskohřbetky (Pamphiliidae) a pilatky (Tenthredinidae) patří významní škůdci v lesnictví a zemědělství. Pilořitka veliká (Uroceros gigas) klade svým dlouhým kladélkem vajíčka do dřeva, jímž se živí její larvy. Vzbuzuje svou velikostí (až 4,5 cm) respekt, ale nebodá.
Obr. Typickým znakem blanokřídlých z podřádu širopasí je, že zadeček nasedá na hruď celou šíří. Na obr. paličatka březová (Cimbex femorata) (Foto OS).
Podřád: štíhlopasí (Apocrita)
Zadeček je od hrudi oddělen nápadným zaškrcením (stopkou).
Mezi kladélkaté (Terebrantia) patří lumkovití (Ichneumonidae) a lumčíkovití (Braconidae), zahrnující tisíce druhů parazitoidů hlavně housenek motýlů. Larvy žlabatek (Cynipidae) stimulují růst listových pletiv tak, že se vytváří známé hálky (duběnky, u jiných druhů bedeguary na růži šípkové).
Obr. Samice lumka s dobře patrným kladélkém (Foto OS, Kostarika).
Obr. Hálky jsou útvary vznikající na rostlinách působením látek produkovaných jiným organismem, kterým může být hmyz, roztoč, ale i houba nebo bakterie. Nejvýznamnější skupinou hmyzu podílející se na vzniku hálek jsou žlabatky (Cynipidae) (Foto OS).
Žahadloví (Aculeata) představují velkou skupinu blanokřídlých, kteří mohou být nebezpeční zdraví zvířat i člověka, protože mají vyvinutou jedovou žlázu, jejíž sekret injikují do kůže pomocí žihadla (aculeus). Vytvářejí mnohočetná uskupení, žijící sociálním způsobem života (organismy vyššího řádu) v kastovém uspořádání.
Významné nadčeledi jsou zejména (1) vosy (Vespoidea) a (2) včely (Apoidea). Kutilky (Sphecidae) a hrabalky (Pompilidae) jsou parazitoidy hmyzu a pavouků, které ochromují a kladou do nich vajíčka.
1) Do čeledi sršňovití (Vespidae) patří vosa útočná (Paravespula germanica) a další vosy. Mají aposematické zbarvení, budují hnízda z papíroviny vzniklé rozžvýkáním dřeva. Jsou všežravé, loví jiný hmyz, ale živí se i ovocem aj. Na podzim jejich jednoletá společenství zanikají.
Obr. Naše největší vosa sršeň obecná (Vespa crabro) je rezavo-žlutá, dělnice dosahují 3,5 cm délky. Není agresivní, ale bodnutí mnoha jedinci může být nebezpečné (Foto OS, TN).
Obr. Hnízdo vosíka francouzského (Polistes gallicus). Jde o běžný druh, který však není, na rozdíl od vos agresivní (Foto OS).
Do téže nadčeledi patří mravenci (Formicidae), kteří jsou všežraví s kousacím ústním ústrojím, pouze pohlavní jedinci v době rojení mají křídla. Některé dělnice mohou mít zvětšená kusadla a označují se pak jako vojáci. Naši mravenci z podčeledi Myrmicinae (většinou rezavě zbarvení) jsou opatřeni žihadly, zatímco mravenci podčeledi Formicinae nikoli; při obraně vylučují kyselinu mravenčí (acidum formicum). Sem patří např. mravenec lesní (Formica rufa), mravenec obecný (Lasius niger) a mravenec dřevokaz (Camponotus ligniperda), který je mnohem větší než předchozí, černý, budující hnízda v trouchnivějícím dřevě. V roce 1928 byl v Praze poprvé zaznamenán mravenec faraónský (Monomorium pharaonis), který jako jižní druh je teplobytný a vyhledává teplovody, teplé provozy, kde se dobře rozmnožuje, protože jeho kolonie se podle potřeby rozdělují a dále zmnožují. Dnes je nepříjemným synantropem bytové výstavby. Nejznámějšími mraveništi (víceletá společenstva) jsou lesní kupovitá hnízda rodu Formica, která si zasluhují ochranu. U mravenců rozlišujeme ve smíšených koloniích 3 typy sociálního parazitismu. Dočasný typ znamená usmrcení královny královnou jiného druhu a postupné nahrazení vymírajícího mraveniště jejími potomky. Při otrokářství poté navíc dochází k nájezdům do cizích mravenišť pro larvy a kukly, které pak zajišťují chod kolonie otrokářů; ti si mnohdy nedokážou sami získat potravu. Stálý parazitismus je nejrozšířenějším typem; královna hostitelského druhu obvykle není usmrcena a nájezdy se nekonají. Produkována je jen pohlavní kasta případně vojáci a je využívána nadále fungující struktura původního mraveniště, zejména dělnice. Mravenci žijí v symbióze s mšicemi a v tropech též s řadou rostlin. V jejich hnízdech se vyvíjí nebo hledá úkryt myrmekofilní hmyz. Chovají se ve formikáriích. Neotropičtí mravenci střihači (Atta spp.) vyvinuli zemědělství a použití antibiotik 50 milionů let před člověkem, mravenci legionáři (Eciton spp.) v rojnicích systematicky propátrávají les a likvidují vše, co neuteče, australasijští mravenci tkalci (Oecophylla spp.) sešívají hnízda z listů, mravenci medonoši ( Myrmecocystus spp.) věší na strop hnízd zásobní jedince se zadečky přeplněnými nektarem. Těchto několik příkladů ilustruje nesmírnou rozmanitost mravenců, které studuje vědní obor myrmekologie.
Obr. Mravenci jsou známým příkladem hmyzu vytvářejícího mnohočetná uskupení, žijící sociálním způsobem života (organismy vyššího řádu) v kastovém uspořádání. Na obr. mravenci rodu Lasius – okřídlená královna (nahoře), okřídlený samec (vlevo dole) a neokřídlená dělnice (uprostřed) (Foto VB).
Obr. Mravenci lesní (Formica rufa) (Foto VB).
2) Tato nadčeleď s čeledí včelovití (Apidae) zahrnuje mnoho druhů našich samotářských včel, např. zavalité modročerné drvodělky (Xylocopa), naše největší včely. Do téže čeledi patří čmeláci (Bombus spp.) s několika užitečnými druhy. Tvoří jednoleté kolonie v zemních děrách až o 400 členech. Sosákem delším než mají včely opylují např. jetel. V jejich hnízdech parazitují velmi podobní pačmeláci (Psithyrus spp.)
Obr. Čmelák zemní (Bombus terrestris) (Foto OS, ZL).
Obr. Pro člověka je nejvýznamnějším zástupcem hmyzu včela medonosná (Apis mellifera) chovaná jako užitkový hmyz (Foto PP, ZL).
Obr. Včela medonosná (Apis mellifera). (A) dělnice, (B) matka (královna), (C) trubec.(JK podle Langa et al., 1971).