Ploštěnci (PLATYHELMINTHES = PLATHELMINTHES)
Živočichové nesegmentovaného dorzoventrálně oploštělého těla, mající dobře utvářenou hlavovou část (cefalizace), žijící buď volně nebo paraziticky. Mezi buňkami mezodermu vznikají štěrbinovité prostory (lakuny) vyplněné tekutinou, které představují nejjednodušší tělní dutinu – schizocoel (řec. schizein = štěpit, koilos = dutina). Díky nestlačitelnosti tekutiny, představuje schizocoel hydrostatický skelet. Volně žijící ploštěnci mají tělo kryto multiciliátním řasinkovým epitelem, který má funkci pohybovou. Na povrchu parazitických druhů je vytvořena neodermis neboli tegument, který umožňuje plnění dvou značně protichůdných funkcí - ochrany před trávicími šťávami a imunitním systémem hostitele a současně absorpce živin z jeho trávicího traktu. Pohybový aparát představuje hladká svalovina uspořádaná do několika vrstev, tvořící tzv. podkožní svalový vak. Cévní a dýchací soustava dosud nejsou vytvořeny. Trávicí soustava je neúplná, střevo končí slepě (ploštěnky, motolice) nebo vymizelo (tasemnice). Vylučovací orgány představují protonefridia, párově uspořádaná, jejichž základem je plaménková buňka.
Video. Řasinkový epitel ploštěnky. Video zachycuje hlavovou část drobné sladkovodní ploštěnky. Kromě dobře patrného pohybu řasinek na povrchu, lze sledovat také stahy podkožního svalového vaku (zvětšení 100x).
Obr. Schéma protonefridie. Kmitáním bičíků plaménkových buněk vzniká podtlak, který umožňuje přestup metabolitů ze schizocoelu do protonefridia (OS podle Sedláka, 2000).
Nervová soustava je tvořena párovým hlavovým gangliem, ze kterého vybíhají kraniálním a zejména kaudálním směrem nervové pruhy (provazce), příčně pospojované komisurami, které tak mohou vytvářet nervovou síť, někdy i žebříčkového tvaru. Smyslové orgány představují zrakové, hmatové a čichové receptory.
Rozmnožování je pohlavní i nepohlavní. Pro některé parazitické skupiny jsou typické složité vývojové cykly. Převážná většina ploštěnců jsou hermafrodité, u kterých zpravidla dochází k výměně samčích pohlavních buněk mezi dvěma jedinci, a to vnitřním oplozením. Samooplození (autogamie) je vzácné (tasemnice).
Jednotlivé součásti pohlavního ústrojí jsou pojmenovány analogicky s názvoslovím zavedeným u obratlovců. Samčí pohlavní orgány jsou tvořeny varlaty, na která navazují chámovody a semenný váček vyúsťující na penisu. Samičí orgány představují nepárový vaječník, vejcovod, ootyp (kde dochází k oplození a tvorbě obalů vajíčka), dlouhý uterus, někdy vagina a receptaculum seminis (které slouží k uchování spermatu partnera po kopulaci), žloutkové trsy – vitelaria, Mehlisova skořápečná žláza a pohlavní atrium nebo kopulační burza (bursa copulatrix).
Kmen se dělí na čtyři třídy:
Třída: ploštěnky (Turbellaria)
Třída: ploštěnky (Turbellaria)
Převážně volně žijící, vodní nebo půdní živočichové, kteří vždy vyžadují vlhké prostředí. Tělo o délce 1 mm až několik cm (výjimečně 60 cm), kryté jednovrstevnou pokožkou s řasinkami. Trávicí soustava má jeden společný ústní a současně vyvrhovací otvor (Obr. 02053). Některé ploštěnky se živí dravě, u býložravých druhů je častá saprofagie. Na hlavě ploštěnek je frontální orgán - skupiny žláznatých a smyslových buněk (hmatové laloky a jednoduchá očka). Ploštěnky mají enormní regenerační schopnost. Většina ploštěnek jsou hermafrodité, mohou se rozmnožovat i nepohlavně. Ploštěnky mají praktický význam jako indikátoři saprobie vod a jako modelové objekty v experimentální biologii (studium regenerace).
Nebezpečná invazní ploštěnka Arthurdendyus triangulatus zavlečená z Nového Zélandu do Británie je predátorem žížal, což má za následek degradaci půdy.
Video. Pohyb ploštěnky. Video zachycuje pohyb drobné sladkovodní ploštěnky. Rychlý plynulý pohyb je umožněn řasinkovým epitelem. Kromě toho, lze sledovat také stahy podkožního svalového vaku, kterými ploštěnka reaguje na podráždění. Dále lze vidět i drobné zástupce nálevníků a vířníků (zvětšení 40x).
Obr. Trávicí soustava ploštěnek. Společný ústní a současně vyvrhovací otvor se obvykle nenachází na přídi, ale na ventrální straně těla; hltan může být vychlípitelný. Tradiční systematika ploštěnek byla založena na různé míře větvení střeva. V případě nejsložitějšího větvení (obrázek vpravo) lze hovořit o gastrovaskulární soustavě, která dodává živiny do všech částí těla. (JK podle Millera a Harleye, 2005).
Obr. Ploštěnka mléčná (Dendrocoelum lacteum) je náš běžný vodní druh dlouhý asi 2,5 cm (Foto LJ).
Obr. Ploštěnka potoční (Dugesia gonocephala) (Foto LJ).
Obr. Mořské druhy ploštěnek mohou být nápadně zbarvené. Vývoj mořských zástupců bývá nepřímý, přes obrvenou larvu (Foto LJ).
Obr. Terestrický druh ploštěnky rodu Bipalium s nápadnou hlavou ve tvaru půlměsíce žijící v tropickém pralese. (Foto OS, NP Cat Tien, Vietnam).
Vědecký název motolic pochází z řec. trematodes = děravý. Dvojrodé motolice (Digenea) jsou obligátními endoparazity obratlovců. Tělo mají listovité, ploché. Velikost je od desetin mm do několika cm, výjimečně až několika m. Charakteristickým znakem jsou přísavky (acetabula), které jsou nejčastěji dvě – ústní a břišní. Za ústní přísavkou pokračuje trávicí soustava, která se nejčastěji dělí ve dvě slepé střevní větve. Většinu těla zaujímají složité a objemné pohlavní orgány.
Obr. Schéma motolice kopinaté (Dicrocoelium dendriticum) (OS podle Sedláka, 2000).
Motolice mají nejsložitější vývojové cykly, zahrnující 1-2, výjimečně až 3 mezihostitele (čtyřhostitelský cyklus). Prvním mezihostitelem bývá plž a případnými druhými mezihostiteli členovec, ryba aj. Často dochází v průběhu vývoje k nepohlavnímu rozmnožování larev (pedogenetická polyembryonie), čímž se počet jedinců vzniklých z jednoho vajíčka mnohonásobně zvětšuje. Motolice jsou hermafrodité s výjimkou čeledě Schistosomatidae.
Motolice jaterní (Fasciola hepatica) parazituje v jaterních žlučovodech především u ovcí a skotu. V játrech jedné ovce mohou žít až stovky motolic, které působí závažné patologické změny. Podmínkou jejího výskytu bývají zamokřené pastviny, ve kterých žije mezihostitel - bahnatka malá (Galba truncatula).
Obr. Vývojový cyklus motolice jaterní (Fasciola hepatica). Dospělci parazitují v jaterních žlučovodech přežvýkavců. Vajíčka putují se žlučí do střeva a s trusem se dostávají do vnějšího prostředí. Z vajíček se líhne mikroskopická larva - miracidium, která má obrvený povrch a čile se pohybuje ve vodě. Mezihostitelem je bahnatka malá ( Galba truncatula), která žije na zamokřených loukách a bažinatých pastvinách. Larva pomocí chemotaxe vyhledá plže a vnikne do jeho hepatopankreatu, ve kterém se mění ve sporocystu. Z té vzniká asexuálním způsobem několik redií, přičemž se tento proces může ještě jednou opakovat (redie I. a II řádu). Z každé zralé redie vzniká větší počet cerkárií, které mají svalnatý "ocásek" (řec. kerkos = ocas). Cerkárie opouštějí mezihostitele a pomocí ocásku se pohybují volně ve vodě. Z jednoho plže se uvolní stovky cerkárií. Cerkárie se přichytí na trávě, odvrhne ocásek a vytvoří kolem sebe proti vyschnutí odolný obal. Tak vzniká metacerkárie (adoleskárie). Pozře-li metacerkárii definitivní hostitel, v jeho trávicím traktu se uvolní metacerkárie z obalu a portálním krevním oběhem proniká do jater, kde dospívá. Za život pak vyprodukuje asi 2 miliony vajíček, přičemž z každého může vzniknout až téměř tisíc cerkárií. Převzato z odkazu "Life Cycles" na internetových stránkách: http://158.83.1.40/Buckelew/ (dostupné únor 2012) (funkční adresa 31. 1. 2012)
Mezihostitelem dalšího významného druhu, motolice kopinaté (Dicrocoelium dendriticum), která také parazituje u přežvýkavců, jsou naopak plži, kteří obývají suché stepní biotopy. Tento druh má ve svém cyklu ještě druhého mezihostitele – mravence, jenž po pozření cerkárií následkem jejich vlivu na nervový systém vylézá na vrcholky trav, kde jej spase definitivní hostitel.
Obr. Vývojový cyklus motolice kopinaté (Dicrocoelium dendriticum). Převzato z odkazu "Life Cycles" na internetových stránkách: http://158.83.1.40/Buckelew/(dostupné únor 2012) (funkční adresa 31. 1. 2012)
K motolicím se dvěma mezihostiteli náleží i dva exotické druhy velmi významné v místech svého výskytu z hlediska hygieny potravin. Motolice žlučová (Clonorchis sinensis) parazituje ve žlučovodech člověka a dalších savců, 1. mezihostitelem je plž, 2. mezihostitelem sladkovodní ryby. K nakažení dojde konzumem syrových ryb (pokrmy na způsob japonského sushi). Parazitózou jsou postiženy desítky milionů lidí ve východní Asii.
Motolice plicní (Paragonimus westermanii) parazituje v plicích člověka a dalších savců. Prvním mezihostitelem je plž, druhým sladkovodní krabi a raci. K nakažení dojde konzumem pokrmů ze syrových korýšů. Onemocnění postihuje několik milionů lidí v tropických a subtropických oblastech.
Motolicemi se lze nakazit i prostřednictvím rostlinné potravy. Motolice střevní (Fasciolopsis buskii) parazituje ve střevě lidí a dalších savců v jižní Asii. Mezihostitelem jsou plži, k nakažení dochází konzumem syrových plodů vodní rostliny kotvice vzplývavé a lotosu, na nichž se encystují adoleskárie.
Obr. Vývojový cyklus motolice plicní (Paragonimus westermanii). Převzato z odkazu "Life Cycles" na internetových stránkách: http://158.83.1.40/Buckelew/ (dostupné únor 2012) (funkční adresa 31. 1. 2012)
Schistosoma haematobium a příbuzné druhy se vyskytují v Africe a některých dalších tropických oblastech (řec. schizein = štěpit, soma = tělo). Typickým znakem je gonochorismus s výrazným pohlavním dimorfismem. Samice je štíhlejší a je uchycena v břišní rýze samce. Rod se dříve označoval Bilharzia, proto je nemoc známa i jako bilharzióza (podle T. M. Bilharze, německého lékaře a parazitologa). Postihuje na 200 milionů lidí a je po malárii druhou nejvýznamnější parazitózou člověka. K přerušení vývojového cyklu by přitom stačila jednoduchá sanitární opatření (zamezit kontaminaci povrchových vod lidskou močí a výkaly).
Tuto motolici poněkud připomíná rod Trichobilharzia vyskytující se i v ČR u vodních ptáků. Člověk nebo pes mohou být při koupání napadeni cerkáriemi, které vyvolají dermatitidu – tzv. „vyrážku z vody“. Vývoj však nedokončí a hynou.
Obr. Motolice Schistosoma haematobium (OS podle Sedláka, 2000).
Obr. Vývojový cyklus motolic rodu Schistosoma. Dospělci parazitují v cévách močového měchýře nebo střeva. Samice trvale spočívá v břišní rýze samečka. Vajíčka opatřená trnem pronikají z cévy do moče nebo féces a opouštějí tělo hostitele. Ve vodě se líhne miracidium, které vniká do mezihostitele – vodního plže. Cerkárie s rozeklaným „ocáskem“ zvané furkocerkárie pronikají ve vodě kůží člověka. Většině vajíček se nedaří opustit hostitele, jsou portálním oběhem odnášena do jater, kde blokují cévy a vyvolávají cirhózu. (JK podle Millera a Harleye, 2005).
Obr. Motolice kormorána velkého (Phalacrocorax carbo) (podle preparátů J. Sitka). Ukázka tvarové rozmanitosti motolic: Petasiger exaeretus (A), Petasiger phalacrocoracis (B), Metorchis xanthosomus (C), Hysteromorpha triloba (D), Paryphostomum radiatum (E) (Foto OS, zvětšeno 40x).
Název pochází z řec. kestos = pás. Jsou to obligátní endoparazité střeva obratlovců. Představují vrchol adaptací k parazitickému způsobu života. Tělo je tvořeno hlavičkou (skolex) s krčkem (collum) a tělovými články (proglotidy). Délka tasemnic je různá: od několika mm do 17 m. Na skolexu jsou buď kruhové přísavky (acetabula) nebo podélné přísavné rýhy (bothrie). Kruhové přísavky bývají kombinovány se zasunovatelným chobotkem opatřeným věncem háčků (rostellum), jejichž tvar má diagnostický význam. U tasemnic zanikl trávicí systém. Potravu přijímají celým povrchem těla. Tegument vytváří na povrchu ultrastrukturální mikrotrichie (přeměněné mikroklky), které se vkládají mezi mikroklky střevní sliznice a usnadňují absorpci živin.
Obr. Skolex tasemnice hráškové (Taenia pisiformis), dobře patrné jsou 4 kruhové přísavky a rostellum tvořené až 40 háčky (Foto OS).
Obr. Tělo tasemnic je tvořeno sérií článků, tzv. proglotidů (Foto OS).
Převážná většina tasemnic jsou hermafroditi. V každém článku dochází k vývoji obou typů pohlavních žláz. Nejdříve se zakládají a dozrávají varlata a ostatní části samčího aparátu (chámovody, penisy) a později, tj. u článků vzdálenějších od skolexu, zanikají varlata a dochází k rozvoji samičích pohlavních orgánů (vaječníky, žloutkové trsy, dělohy). Tomuto časovému posunu ve vývoji pohlaví říkáme proterandrie. Ke kopulaci dochází s jiným jedincem ve střevě nebo mezi různými články téhož jedince. Vajíčka odcházejí z těla hostitele vývodem z dělohy nebo společně s oddělujícími se články, které praskají. Někdy jsou vajíčka nahloučena v pouzdrech - "kokonech" (tasemnice psí Dipylidium caninum), které lze detekovat v trusu.
Dospělé tasemnice parazitují ve střevě obratlovců, s trusem hostitele se vajíčka dostávají do vnějšího prostředí. Další vývoj probíhá přes 1 nebo 2 mezihostitele. Larvy 2. – 3. stadia se obecně označují jako metacestodi nebo larvocysty. Nepohlavní rozmnožování se děje i v některých larválních stadiích, kde dochází k vnitřnímu pučení více protoskolexů (metageneze). Je známo několik tisíc druhů tasemnic. Z 15 řádů uvádíme jen dva, které jsou z veterinárního hlediska nejvýznamnější. Příslušníci některých dalších řádů parazitují především u ryb.
Řád: štěrbinovky (Pseudophyllidea)
Na skolexu mají 2 přísavné rýhy - štěrbiny (bothrie). Vývoj probíhá ve vodním prostředí obvykle přes dva mezihostitele. Dospělci parazitují v trávicím traktu dravých ryb, rybožravých ptáků a savců.
Škulovec široký (Diphyllobothrium latum) je parazit střeva šelem živících se rybami, ale i člověka. Dospělá tasemnice může být až 17 m dlouhá (největší druh). K nakažení dochází pojídáním nedostatečně tepelně opracovaných (např. uzených) ryb. U lidí je tato cestodóza častá v oblasti Velkých jezer v Severní Americe a v Pobaltí, kde bývalo postiženo až 30 % obyvatel. Ve střevě rybožravých ptáků parazituje řemenatka ptačí ( Ligula intestinalis).
Obr. Skolex škulovce širokého (Diphyllobothrium latum) (OS podle Sedláka, 2000).
Obr. Řemenatka ptačí (Ligula intestinalis) (Foto OS).
Obr. Řemenatka ptačí (Ligula intestinalis). Plerocerkoidy této tasemnice z řádu štěrbinovek nacházíme v tělní dutině kaprovitých ryb, nejčastěji perlínů (nahoře). (Foto BL).
Obr. Vývojový cyklus škulovce širokého (Diphyllobothrium latum). Dospělá tasemnice parazituje ve střevě šelem živících se rybami a denně může produkovat až 1 milion vajíček. Z vajíčka se líhne obrvená larva zvaná koracidium. Tato larva bývá pozřena klanonožcem (např. buchankou) nebo máloštětinatcem. V jeho těle se vytváří procerkoid. Po pozření 1. mezihostitele rybou proniká do její dutiny tělní nebo do svaloviny a vytváří se plerocerkoid, který je následně pozřen definitivním hostitelem. Převzato z odkazu "Life Cycles" na internetových stránkách: http://158.83.1.40/Buckelew/(dostupné únor 2012) (funkční adresa 31. 1. 2012)
Řád: kruhovky (Cyclophyllidea)
Skolex je opatřen čtyřmi kruhovými přísavkami, které mohou být na vrcholu skolexu doplněny věncem háčků. Jsou to paraziti střeva tetrapodů, zejména ptáků a savců. Mezihostiteli jsou bezobratlí i obratlovci. Jde o druhově nejpočetnější řád tasemnic.
Vývoj kruhovek se uskutečňuje pomocí mezihostitelů. Z vajíčka se vylíhne ve střevě mezihostitele kulovitá larva - onkosféra s háčky (řec. onkos = hák, lat. sphaera = koule), která proniká krevním oběhem do různých orgánů, kde se mění v larvocystu neboli boubel. Larvocysty jsou několikerého typu v závislosti na druhu tasemnice. U bezobratlých se vytváří cysticerkoid, který má základ pouze jednoho skolexu a ocásku. Cysticerkus je mnohem větší, ale vytváří také pouze jeden skolex. Bývá uložen ve svalovině, vytváří se na pobřišnici aj. coenurus měří až několik cm a z jeho zárodečné vnitřní vrstvy vypučí až 300 skolexů, což znamená, že z jedné larvocysty vzniká mnoho tasemnic. Může být lokalizován např. v mozku ovcí (Taenia multiceps způsobující tzv. vrtohlavost). Echinokokus je největší z larvocyst. Představuje cystózní útvar krytý tegumentem, naplněný tekutinou a obsahující zárodečné měchýřky po 20 - 30 protoskolexech. I když ne všechny měchýřky vytvářejí protoskolexy, výsledný počet může představovat statisíce potenciálních tasemnic v 1 ml tekutiny. Podobný alveokokus vytváří dceřiné váčky ze zevní stěny, a proto se kolem centrální dutiny vytváří více u sebe umístěných cyst. Zcela výjimečně se larvocysta vytváří přímo v definitivním hostiteli, takže mezihostitel odpadá (tasemnice dětská Hymenolepis nana).
Po pozření definitivním hostitelem se skolex z larvocysty vychlípí (evaginuje) jako prst na rukavici, přichytí na sliznici střeva a začne odškrcovat články.
Obr. 020524. Schéma tří typů larvocyst: cysticerkus, coenurus a echinokokus (OS podle Sedláka, 2000).
Obr. 020524. Cysticerkus tasemnice rodu Taenia (Foto OS).
Obr. 020525. Vývojový cyklus tasemnice dlouhočlenné (Taenia solium). Převzato z odkazu "Life Cycles" na internetových stránkách: http://158.83.1.40/Buckelew/ (dostupné únor 2012) (funkční adresa 31. 1. 2012)
Tasemnice dlouhočlenná (Taenia solium) žije v tenkém střevě člověka, mezihostitelem je prase. Dospělá tasemnice je několik m dlouhá. Rostellum skolexu je vyzbrojeno háčky. Ve svalovině prasete se vytváří cysticercus cellulosae. Člověk se infikuje požitím masa s cysticerky. Prevencí je dobré tepelné opracování vepřového masa. Zdrojem infekce bývá nedouzené, polosyrové maso. Vzácně může být člověk i mezihostitelem, což je mnohem nebezpečnější (letální postižení mozku, oka apod.). V ČR u lidí již dnes není nacházena, běžná je v zemích s nízkou úrovní hygieny (rytí prasat v hnojištích s latrinami apod.). Nedávno bylo zjištěno, že tato tasemnice parazituje u hominidů již zhruba 2,5 milionu let. Předpokládá se, že tento a následující druh přešel na naše předky ze lvů a hyen, na jejichž kořisti se přiživovali.
Tasemnice bezbranná (Taenia saginata) je rovněž parazitem člověka, avšak larvocysta se vyvíjí u skotu. Tato tasemnice bývá výjimečně až 10 m dlouhá. Skolex nemá rostellum s háčky. Jednotlivé články mohou obsahovat až 105 vajíček. Vývoj je podobný jako u T. solium. Ve svalovině skotu (zejména intenzivně krvené) se vyvíjí cysticercus bovis (lidově zvaný "uher"). Proto je na jatkách nařezávána svalovina žvýkačů, jazyka, bránice a srdce. V pozitivním případě nalezneme bělavý váček o průměru okolo 1 cm. V ČR je u lidí tato tasemnice mj. díky veterinárnímu dozoru zjišťována vzácně, ale např. v USA je poměrně častá v důsledku nižší hygienické úrovně chovu skotu a zpracování masa. Úspěšný průběh vývojového cyklu je umožněn konzumem syrového masa (tatarský biftek), hnojením lidskými fekáliemi nebo defekací lidí na pastvině nebo v polních kulturách.
Obr. Skolexy tasemnice dlouhočlenné (Taenia solium) a tasemnice bezbranné (Taenia saginata) (OS podle Sedláka, 2000).
Obr. Skolexy a tělní články tasemnice dlouhočlenné (Taenia solium), tasemnice bezbranné (Taenia saginata) a škulovce širokého (Diphyllobothrium latum) (Podle Brehma, 1929).
Měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) je tasemnice parazitující v tenkém střevě psovitých šelem, kde je možno nalézt kvanta dospělců. Je to jedna z nejmenších tasemnic, měří jen několik mm a má jen 3 proglotidy. Mezihostitelem jsou nejrůznější druhy savců, zejména prase, skot, ovce, spárkatá zvěř, ale i člověk. Onkosféra se přeměňuje v mezihostiteli v echinokokus (hydatida), který dosahuje průměru až dětské hlavy. Nachází se nejčastěji v játrech, méně v plicích. Pro člověka představuje echinokokóza (hydatidóza) největší nebezpečí v Africe a rozvojových zemích obecně, ale místy i v jižní Evropě, neboť je častá v zemích s běžným výskytem toulavých psů. Člověk se nejspíše nakazí při kontaktu se psem vajíčky zaschlými v srsti. V ČR u lidí už dnes prakticky nebývá zjišťována. Lokalizace echinokoka u člověka je významná, protože ne vždy je možný úspěšný chirurgický zákrok (mozek, mícha). Cestodózy domácích masožravců obecně umožňuje zkrmování syrových vývrhů (lovečtí psi), toulání či pytlačení psů a lov hlodavců kočkami.
Měchožil bublinatý (E. multilocularis) cizopasí ve střevě lišek a dalších šelem, mezihostitelem jsou hlodavci a příležitostně člověk, kde infekce po inkubační době 5 – 15 let vede k smrti. Larvocystou je alveokok, který difuzním prorůstáním jater připomíná zhoubný nádor. Běžně se vyskytuje u lišek v ČR.
Tasemnice ovčí (Moniezia expansa) parazituje v tenkém střevě jehňat, kůzlat, případně telat. Má samčí i samičí pohlavní orgány v každém článku párové. Vývojový cyklus probíhá přes půdní roztoče pancířníky (Oribatida). Tito roztoči jsou saprofágové a koprofágové a podílejí se významně s jinými druhy členovců na degradaci trusu přežvýkavců na pastvinách. Na 1 m2 jich bývá i několik milionů. Roztoči s potravou pozřou i vajíčka, ze kterých se v jejich dutině tělní vytvářejí cysticerkoidy.
Kosmopolitně rozšíření ektoparazité ryb, ale i paryb, obojživelníků, vodních želv a hrocha. Jsou vázáni na vodní prostředí, vývoj probíhá bez mezihostitele. Dosahují velikosti od setin mm do 2 cm. Mají 2 příchytné aparáty - na přídi těla prohaptor, na zádi nápadnější opisthaptor (řec. opisthen = vzadu, haptein = připevnit) tvořený háčky nebo přísavkami popř. jejich komplexem. Tento útvar je nejnápadnějším morfologickým znakem identifikujícím celou skupinu. Střevo je jako u motolic obvykle dvouvětevné. Jsou to hermafrodité, většinou vejcorodí, méně často živorodí (rod Gyrodactylus). Larva je obrvené onkomiracidium. Parazité se přichycují nejčastěji na žábry, kůži nebo ploutve ryb, kde působí záněty. Výjimečně některé druhy pronikají až do dutiny ústní, konečníku nebo močového měchýře (endoparazitité). Skutečnost, zda je parazit vejcorodý nebo živorodý, má praktický dopad při zvažování léčebného postupu u napadených ryb (počet ošetření koupelemi). Mezi závažné parazity kapra patří např. žábrohlísti rodu Dactylogyrus (řec. daktylos = prst, lat. gyrus = kruh, závit).
Obr. Žábrohlíst žabí (Polystoma integerrimum). Tento druh parazituje v močovém měchýři žab. Typickým znakem je opisthaptor tvořený šesti kruhovými přísavkami a dvojicí háčků (Obr. OS).
Obr. Žábrohlíst dvojitý (Diplozoon paradoxum ). U čeledi Diplozooidae dochází k trvalému srůstu dvojice dospělých jedinců, jejichž těla jsou zkřížena do podoby písmene X (OS podle Sedláka, 2000).