Paryby (CHONDRICHTHYES)

Název pochází z řec. chondros = chrupavka, ichthys = ryba. Především mořští, vzácně sladkovodní obratlovci. Mají chrupavčitou kostru, která však zřejmě byla původně kostěná. Chorda je zachovaná a prostoupená těly obratlů. Tělo je torpédovité nebo dorzoventrálně zploštělé a je kryto plakoidními šupinami, které jsou homologické zubům. Šupiny a zuby mohou i chybět. Hlava zpravidla vybíhá v rypec (rostrum), nozdry a ústa leží ventrálně.

Obr. U paryb jsou vyvinuty párové (prsní, břišní) a nepárové (žádné nebo jedna řitní, 1–2 hřbetní, ocasní) ploutve. Ocasní ploutev je heterocerkní (nesouměrná), horní lalok je protaženější. Na obr. ž ralok černoploutvý (Carcharhinus melanopterus) (Foto JK, Zoo Olomouc).

Lebka je celistvá, bez švů. Paryby dýchají žábrami. Žaberní štěrbiny jsou odděleny přepážkami a ústí přímo na povrch těla. U většiny je zachováno spirakulum – otvor za okem, který spojuje žaberní dutinu s vnějším prostředím.

Obr. Hlava máčky (Scyliorhinus sp.). Dobře patrných je pět žaberních štěrbin a také spirakulum za okem (Foto OS).

Nemají plynový měchýř. Hydrostatickou funkci plní velká játra, která mohou představovat až 10 % hmotnosti těla. Ve střevě je spirální řasa (valvula spiralis, typhlosolis). Zvláštností paryb je vysoká hladina močoviny a trimetylaminoxidu (TMAO) v krvi. Urea zadržovaná ledvinami slouží ke zvýšení osmolarity krve na obdobnou úroveň, jakou má mořská voda (zásadní rozdíl oproti rybám). Hladina močoviny je 100x vyšší než u savců a jejím toxickým účinkům na bílkoviny brání TMAO, který je stabilizuje.

Oplození u paryb je vnitřní. Párové kopulační orgány samců (pterygopody) vznikají z mediálních částí břišních ploutví. Paryby jsou vejcorodé, vejcoživorodé i živorodé. U některých vejcoživorodých je znám nitroděložní kanibalismus, kdy jedno z embryí požírá ostatní sourozence. U živorodých se vyvíjí žloutková placenta (placenta vitellina), spojení mezi žloutkovým váčkem a vejcovodem. Počet velkých vajec resp. narozených mláďat bývá nízký. Vejce žraloků jsou polylecitální a mívají protáhlou rohovitou schránku o délce až 30 cm, často s výběžky a vlákny pro uchycení k podkladu.

Obr. Rohovitá schránka s vajíčkem žraloka (Foto OS).

Odkaz na krátké video zachycující porod žraloka.

Podtřída: chiméry (Holocephali)

Paryby bizarního vzhledu. Mají velkou hlavu, velké oči, mohutné prsní ploutve a bičovitý ocas. Obývají hlubiny nedaleko mořských pobřeží a živí se zvířenou dna. Jsou vejcorodé. Známe asi 35 druhů. Nejznámější je chiméra podivná (Chimaera monstrosa) o délce do 1,5 m. Menší samci mají na temeni pohyblivý výrůstek sloužící při kopulaci k přichycení samice.

Podtřída: příčnoústí (Neoselachii = Elasmobranchii)

Do této podtřídy náleží přes 1 tis. druhů tradičně řazených do 9 řádů a více jak 40 čeledí. Tělo žraloků je většinou torpédovité, tělo rejnoků je dorzoventrálně zploštělé. Tyto dva názvy dnes ovšem zjednodušeně označují pouze morfologické resp. ekologické typy, nikoli monofyletické taxonomické skupiny. Jedná se o paryby s 5–7 žaberními štěrbinami po obou stranách hlavy; rejnoci mají žaberní štěrbiny na břišní straně těla. Spirakulum je obvykle vytvořeno. Rejnokům žijícím u dna slouží spirakulum k přívodu vody k žábrám. Aby voda omývala žábry, musí být žraloci až na výjimky neustále v pohybu. Příčnoústí mají často vytvořeny plakoidní šupiny, které jsou na dotek drsné (dříve použití jako smirkový papír). Na čelistech jsou zuby, které se vyměňují.

Obr. Hlava máčky skvrnité (Scyliorhinus canicula) a detail spodní čelisti se zuby. Plakoidní šupiny viditelné v jejich okolí mají shodnou stavbu jako neustále dorůstající zuby (Foto OS).

Někteří žraloci jsou částečně endotermní, neboť dokážou zvyšovat svalovou činností svou tělesnou teplotu nad teplotu okolní vody. Mají vynikající čich (např. dálková registrace pachu krve) i dobře vyvinutý sluch. Kromě postranní čáry se na hlavě nachází složitý systém kanálků proudového orgánu (registrace vibrací vody). Na hlavě je též 1–2 tis. elektroreceptorů, tzv. Lorenziniho ampulí umožňujících registrovat svalové potenciály vyvolané pohybem kořisti, a to i když je zahrabaná v písku. Někteří žraloci mají oči vybavené mžurkou. Žraloci vidí barevně a mají tapetum lucidum. Mezi příčnoústými jsou tři skupiny podle získávání potravy – lovci, planktonofágové a bentofágové. Dožívají se věku 20-30, ale velké druhy i 70 a více let. Větší druhy se rozmnožují až od věku 15-30 let, mají malý počet vajec resp. mláďat s pomalým vývojem (vejcorodí okolo 6 měsíců, živorodí 2 měsíce až 2 roky). Jsou to tedy K-stratégové, jejichž populace jsou velmi zranitelné při nepřiměřeném lovu. Teprve v poslední době se příčnoústí začínají úspěšně chovat v mořských akváriích.

Mezi žraloky jsou druhy velmi malé o velikosti kolem 20 cm, ale i druhy velké, z nichž největší je planktonofágní žralok obrovský neboli velrybí ( Rhincodon typus) dorůstající až 18 m. Některé druhy se sdružují do početných hejn, např. kladivouni ( Sphyrna spp.) s očima na konci ramen bizarní hlavy ve tvaru T. Nejhojnějším evropským žralokem je máčka skvrnitá (Scyliorhinus canicula) o délce do 70 cm. Některé druhy žraloků jsou ceněné pro svoje maso. Patří mezi ně například žralok mako (Isurus oxyrinchus), ostroun obecný (Squalus acanthias), žralok modravý (Prionace glauca), žralok nosatý (Lamna nasus) nebo hladkoun obecný ( Mustelus mustelus). Maso žraloků může nabývat amoniakální pach. Ze žraloků se využívá i kůže, v kosmetice a medicíně jaterní tuky (např. skvalen) a chrupavky. Žraloci jsou loveni i pro ploutve, které jsou ve formě polévky drahou delikatesou východoasijské kuchyně. Při jejich získávání jsou často pouze odseknuty ploutve a žraloci jsou házeni zpět do moře, kde pomalu hynou. Populace některých druhů byly bezohledným lovem zdecimovány na pouhých 10 % původních stavů. Mnohé druhy, např. známý žralok bílý, dříve zvaný také žralok lidožravý (Carcharodon carcharias) nebo planktonofágní žralok veliký (Cetorhinus maximus) tak dnes patří mezi ohrožené. První druh měří až 7 m, loví zejména ploutvonožce v chladných vodách u jižní Afriky, Austrálie a Kalifornie, ale vyskytuje se i ve Středozemním moři. Může ohrozit např. surfaře, není však nejnebezpečnějším žralokem; k jeho nedobré pověsti přispěl známý velkofilm Čelisti. Vžité představy o útočnosti žraloků jsou značně přehnané. Zatímco člověk uloví každoročně téměř 100 milionů žraloků, žraloci na celém světě za rok usmrtí v průměru jen kolem 5 lidí. To je např. tisíckrát méně, než kolik lidí zemře na následky včelího bodnutí.

Obr. Žralok černoploutvý (Carcharhinus melanopterus) (Foto JK, Zoo Olomouc).

Video. Žralok bílý (Carcharodon carcharias) na lovu lachtanů jihoafrických (Arctocephalus pusillus) . Převzato z http://www.arkive.org(dostupné únor 2012) z odkazu na druh Carcharodon carcharias (funkční adresa 31. 1. 2012).

Video. Žralok veliký (Cetorhinus maximus). Obdobně jako největší savci, velryby a plejtváci, se i tento velký druh žraloka živí planktonem, který filtruje z vody pomocí žaberních štěrbin. Převzato z http://www.arkive.org(dostupné únor 2012) z odkazu na druh Cetorhinus maximus (funkční adresa 31. 1. 2012).

Z rejnoků patří k nejznámějším druhům parejnok elektrický ( Torpedo marmorata), využívající k lovu kořisti a k obraně rozměrné elektrické orgány. Trnucha obecná (Dasyatis pastinaca) používá k obraně trn s jedovou žlázou, lokalizovaný na hřbetě u báze ocasu. Oba druhy žijí benticky i v evropských mořích. Pelagické planktonofágní manty (Manta spp.) dosahují rozpětí přes 7 m a pohybují se máváním ploutevními lemy jako křídly. Řada druhů rejnoků má ceněné maso, např. rejnok hladký (Raja batis), rejnok krátkoocasý (Raja brachyura) nebo siba deskozubá (Myliobatis aquila).

Video. Manta obrovská (Manta birostris). Manty jsou provázeny rybami štítovci (parekie až epiekie jako typ komenzalismu). Na tzv. čisticích stanicích jim rybky pyskouni odstraňují nečistoty, parazity a zbytky potravy z žaberních oblouků a tlamy. Převzato z http://www.arkive.org(dostupné únor 2012) z odkazu na druh Manta birostris (funkční adresa 31. 1. 2012).