Plazi (REPTILIA)
Vznik plazů měl klíčový význam ve fylogenezi vyšších obratlovců. Zatímco část obojživelníků žila v úplné závislosti na vodním prostředí, tak jak je známe dnes, jiná skupina, známá jako Anthracosauria se z tohoto prostředí začala vymaňovat. Předpokládá se, že se z antrakosaurních obojživelníků vyčlenila evoluční linie směřující k blanatým (amniotům). K této změně došlo zřejmě ve svrchním karbonu, asi před 300 miliony let, vlivem vysychání močálů. Tomuto procesu se část zde žijících tetrapodů (čtvernožců) přizpůsobila, vytvořila si kožní bariéru bránící vyschnutí organismu a plodové obaly - amnion, chorion (seróza), allantois - chránící zárodek v průběhu embryonálního vývoje. Plazi (společně s ptáky) a savci proto tvoří skupinu tzv. blanatých - Amniota. Díky tomuto přizpůsobení se jejich rozmnožování stalo zcela nezávislým na vodním prostředí, což vedlo k následnému ovládnutí souše obratlovci. Velmi záhy došlo k rozštěpení amniot na více evolučních linií, z nichž jedna směřovala ke vzniku savců (Synapsida, někdy též Therapsida, tedy živočichové se savčí lebkou) a další dala vzniknout recentním plazům (Sauropsida, tedy vlastnící plazí typ lebky), mezi které z fylogenetického hlediska patří i ptáci. Na konci karbonu se tato plazí linie rozdělila na dvě větve – Anapsida a Diapsida – lišící se od sebe mimo jiné opět stavbou lebky. Lebka anapsidní je bez spánkových jam a jařmových oblouků, zatímco lebka diapsidní má dvě spánkové jámy a dva jařmové oblouky. Rozvoj spánkových jam a jařmových oblouků přispěl k rozvoji žvýkacích svalů. K anapsidním plazům, považovaným z evolučního hlediska za primitivní, bývaly z recentních skupin tradičně řazeny želvy (Testudines). Tento pohled je dnes překonán a želvy jsou řazeny mezi korunová (pokročilá) diapsida. V takovém případě by želví lebka získala anapsidní rysy zřejmě druhotně, ztrátou diapsidních znaků. Ostatní recentně žijící plazi (Archosauria a Lepidosauria) patří a i v minulosti patřily mezi Diapsida. Mezi archosaury patří z fylogenetického pohledu z žijících zástupců krokodýli (Crocodylia) a ptáci (Aves). Lepidosauři neboli česky šupinovci se dělí na větev označovanou jako Rhynchocephalia (haterie) a Squamata (šupinatí). Mezi šupinaté plazy patří tradičně ještěři (Sauria), dvouplazi (Amphisbaenia) a hadi (Ophidia). Na světě je známo přes 7 800 recentních druhů plazů.
Charakteristické znaky plazů: Ektotermie (poikilotermie, heterotermie) - tělesná teplota plazů je na rozdíl od ptáků a savců proměnlivá a do značné míry závislá na teplotě prostředí. Termoregulace je převážně behaviorální, klade požadavky na chování, které danému jedinci umožní dosáhnout požadované tělesné teploty a na druhou stranu se vyhnout přehřátí. Například v chladném období vystavují co největší plochu těla slunečním paprskům nebo se tisknou k vyhřátému zemskému povrchu. V horkém období se naopak ukrývají ve stínu, některé pouštní druhy se zdvihnutím nad horký povrch vystavují chladnějšímu proudění vzduchu. To je třeba respektovat při terarijním chovu a vytvořit teplotní gradient tak, aby si plazi mohli sami volit místo s optimální teplotou. Akvatické druhy střídají slunění na souši s pobytem ve vodě. Ektotermie plazů také limituje jejich rozšíření. Nevyskytují se až na výjimky (např. zmije obecná, ještěrka živorodá) v chladných polárních oblastech a vysoko v horách. Na druhou stranu jim to umožňuje přežít s menším množstvím přijaté potravy, kterou nepřeměňují na metabolické teplo.
Tělo kryje s výjimkou některých vodních želv suchá pokožka s rohovinovými šupinami nebo štíty. Plazi mají čtyři končetiny a ocas.
U některých skupin sekundárně redukovány. Oplození je vnitřní. Samci želv a krokodýlů mají nepárový, samci ostatních skupin párový kopulační orgán, u haterií je jen rudimentární. U mnoha druhů je známý jev označovaný jako amfigonia retardata – sperma může být u samic těchto druhů uchováváno v pohlavních cestách až několik let, než dojde k oplození. To je důležité u druhů s nízkou populační hustotou. Na tento jev se nesmí zapomínat v zajetí, kdy například čerstvě zakoupená samice některé živorodé zmije může svého majitele mile překvapit porodem desítek svých jedovatých potomků, na které neopatrný majitel narazí čirou náhodou při čištění terária. Plazi mají amniotická vajíčka. Vaječné obaly (amnion, chorion a allantois) chrání zárodek před vyschnutím. Vývoj vajíčka je přímý a probíhá mimo vodu. Plazi na rozdíl od ptáků o vajíčka zpravidla nepečují. Na to se nesmí zapomínat při umělé inkubaci nebo přenášení vajíček, která nesmí být otáčena. Zárodek by se mohl dostat pod žloutkový vak a odumřít. Plazi mají neukončený růst, rostou po celý život.
Dýchají plícemi. Kožní dýchání je výrazně omezeno. Pomocné dýchání prokrvenou sliznicí análních vaků či faryngeálních klků v hltanu se vyskytuje pouze u některých vodních želv.
Tělesná stavba je nezaměnitelná s jinými živočichy. Nejcharakterističtějším znakem želv je bezesporu krunýř složený ze dvou částí. Dorzální část se nazývá karapax, ventrální plastron. Obě části jsou po stranách těla spojené v místě nazvaném most. Svrchní část (karapax) vzniká spojením osmi tělních obratlů s přiléhajícími žebry a plochými dermálními kostmi - osteodermy. Spodní část krunýře (plastron) vzniká splynutím části sterna a pletence hrudních končetin s kostěnými deskami opět dermálního původu. Kostěný krunýř kryjí rohovinové štítky epidermálního původu, které svým tvarem a počtem nekopírují rozložení kostěných desek ležících pod nimi, což ještě zvyšuje pevnost krunýře. Zejména terestrické druhy spoléhají na pasivní ochranu robustního krunýře. Některé druhy (například zástupci klapavkovitých - Kinosternidae) se mohou pomocí kloubu na plastronu do krunýře zcela uzavřít. Karapax akvatických druhů je méně klenutý, stavba jejich krunýře je odlehčená, často s fenestracemi v kostěné části. Množství fontanel je značné zejména u mořských želv, kde je výhodná naopak lehkost krunýře. Krunýř výrazně akvatických želv čeledí Trionychidae, Carettochelyidae a Dermochelyidae kryje na povrchu jen silná kůže.
Želvy jsou jedinečné uložením pletenců hrudních i pánevních končetin. Ty se posunuly dovnitř hrudního koše a jsou ukryty v krunýři. To umožňuje většině druhů v případě nebezpečí zatáhnout do krunýře hlavu, končetiny a ocas. Lebka je anapsidního typu, čelisti jsou bezzubé, kryté ostrými rohovinovými deskami. Ušní bubínek je krytý kůží nebo šupinami. Penis je nepárový. Známe dva recentní podřády – želvy skrytohrdlé (Cryptodira) a skrytohlavé (Pleurodira). Kromě jiných znaků se na první pohled snadno odlišují na základě způsobu ukrývaní hlavy do krunýře. Pleurodira přikládají hlavu pod krunýř do strany horizontální kličkou, takže vidíme hlavu a krk z boku. Cryptodira vytvářejí vertikální esovitou kličku, kterou zatahují do krunýře pozpátku a hlavu ještě zpředu kryjí přiložením hrudních končetin. Proto u těchto želv obvykle z krunýře vyčnívá pouze čenich mezi předními končetinami.
Všechny druhy želv jsou vejcorodé (oviparní). Velikost snůšky do určité míry koreluje s velikostí těla samice. Malé druhy mívají ve snůšce po jediném vejci, velké mořské želvy až 200 vajec. Inkubace u všech druhů probíhá na souši, rodičovská péče u želv končí výběrem místa snůšky. Krunýř mláďat je měkký a pružný, k osifikaci dochází postupně s věkem. Většina želv dospívá mezi pátým a patnáctým rokem života. Jedná se o dlouhověká zvířata dožívající se desítek let, u některých druhů i více než sto let. Největší doložené stáří je 152 let u želvy obrovské (Aldabrachelys gigantea) z atolu Aldabra (v tomto věku byla želva omylem zastřelena nezodpovědným vojínem při čištění zbraně???!!!, prostě mu selhala zbraň, jak tragikomické). Želvy se vyskytují od mírného pásma po tropické oblasti, existují mořské i pouštní druhy, mnohosetkilogramoví obři i miniatury s hmotností okolo 100 gramů.
Podřád: Skrytohlaví (Pleurodira)
Čeleď: Matamatovití (Chelidae)
Nejznámějším zástupcem je asi matamata třásnitá (Chelus fimbriatus), bizarní želva obývající pomalu tekoucí nebo stojaté vody v Jižní Americe. Množství kožních výrůstků na krku (viz obr.) spolu s porosty řas na krunýři způsobují, že matamata snadno uniká pozornosti drobných rybek a žab, jež jsou nejvýznamnější složkou jejího jídelníčku. Jakmile se rybka ocitne v blízkosti želví tlamy, ta ji prudce otevře a vzniklým podtlakem rybu doslova nasaje. V Australské oblasti žijí akvatické želvy s velmi dlouhým krkem, dlouhokrčky rodu Chelodina .
Obr. Matamata třásnitá (Chelus fimbriatus) (Foto HP).
Čeleď: Terekovití (Podocnemididae)
Středně velké až velké říční želvy s délkou krunýře od 25 do 80 cm, vesměs dobří plavci. Zástupci čeledi se vyskytují na Madagaskaru a v severní polovině Jižní Ameriky, východně od And. Dříve byly do této čeledi řazeny i afrotropické želvy rodů Pelomedusa a Pelusios, dnes tvořící poslední třetí čeleď skrytohlavých – čeleď pelomedusovitých (Pelomedusidae).
Obr. Africká želva Pelusios broadleyi (Foto HP).
Obr. Dospělý jedinec malé africké želvy Pelusios nanus (Foto HP).
Podřád: Skrytohrdlí (Cryptodira)
Čeleď: Kajmankovití (Chelydridae)
Dravé sladkovodní želvy s velkou hlavou a silnými hákovitými čelistmi (nebezpečné druhy!). Nejsou dobří plavci, ve vodě spíš kráčí. Plastron je silně redukovaný ve tvaru kříže, ocas je silný a stejně dlouhý jako karapax. Čeleď obsahuje v současnosti jen zástupce dvou rodů vyskytujících se v Americe.
Kajmanka dravá (Chelydra serpentina), velká, kousavá a velmi žravá („všežravá“) želva živící se drobnými savci, vodními ptáky, rybami a dalšími dostupnými obratlovci (obojživelníky včetně jejich larev a vajíček a také malými druhy želv), ale také širokým spektrem bezobratlých. Většinu času tráví ve vodě, preferuje bahnité dno. Jedinci ze severních částí areálu přezimují a jsou velmi odolní k chladu.
Obr. Kajmanka supí (Macrochelys temmincki ) je asi nejtěžší sladkovodní želva (80 kg) s krunýřem do 66 cm. Vodu opouští jen samice v době kladení vajec. Živí se převážně rybami, na které číhá nehybně na dně. Má při tom otevřenou tlamu, ve které pohybuje jako návnadou červeným červovitým výrůstkem na konci jazyka. Po přilákání ryby jen bleskově zavře čelisti (Foto VB).
Čeleď: Hlavcovití (Platysternidae)
Jediný zástupce hlavec plochý (Platysternon megacephalum). Jeho relativně velká hlava s hákovitými čelistmi nejde zatáhnout do krunýře. Je proto chráněna silnou klenbou a rohovinovým štítem. Karapax (do 20 cm) je plochý, přizpůsobený životu v horských tocích Číny, Barmy a Vietnamu.
Obr. Hlavec plochý (Platysternon megacephalum) – detail hlavy, pohled zboku a při pohledu svrchu (Foto HP).
Čeleď: karetovití (Cheloniidae)
Mořské želvy s veslovitými končetinami a plochým krunýřem dosahujícím délky od 70 cm (Lepidochelys spp.) do 150 cm (kareta obrovská Chelonia mydas). Výborní plavci, na souši ale velmi neohrabaní. Obývají tropická a teplá moře, většinou v blízkosti pobřeží, vodu opouštějí jen samice v době kladení vajec. Reprodukční cyklus je víceletý, samice v průběhu reprodukční sezóny klade 2–5 snůšek v dvoutýdenních intervalech, na písčitých plážích nad čarou přílivu. Ve snůšce bývá často přes sto sférických vajec. Mláďata se líhnou za 45–90 dní, hnízdo opouštějí v noci a orientují se zejména podle intenzity světla, která je největší nad mořskou hladinou (mimořádné nebezpečí představují přesvícené hotelové komplexy). Pohlavní dospělosti dosahuje většina druhů až okolo 25 let věku. Jednotlivé druhy do jisté míry potravně specializovaly, například kareta obrovská ( Chelonia mydas) je v dospělosti býložravá, hlavním zdrojem potravy jsou tzv. mořské „trávy“ a řasy, kareta obecná (Caretta caretta) se živí hlavně mořskými korýši a měkkýši, u karety pravé (Eretmochelys imbricata), teplomilné a menší z karet, tvoří významnou složku potravy mořské houby a měkcí koráli. Posledně zmíněný druh má také největší snůšky, často až přes 200 vajec.
Čeleď: kožatkovití (Dermochelyidae)
Jediný recentní druh kožatka velká ( Dermochelys coriacea) je zároveň největší žijící želvou. Délka krunýře dospělých jedinců je v průměru 134–167 cm, někteří autoři uvádějí maxima až 250 cm, hmotnost největších kusů přesahuje 500 kg (bývá uváděna hmotnost 867 kg, či dokonce potenciál dosáhnout až 1000 kg). Tato želva je v mnoha směrech výjimečná, její výrazně redukovaný kostěný krunýř není kompaktní a navíc místo rohovinových štítků je krytý pevnou kůží, ve které se nachází množství drobných osteodermů. Jedná se o pelagický druh překonávající velké vzdálenosti, výborně plave – je schopen vyvinout rychlost až 30 km/h. Kožatka je mezi žijícími plazy jedinečná svou schopností částečné endotermie – dokáže udržet svoji tělesnou teplotu v rozmezí 25–26 °C i ve vodě s teplotou 8 °C. To jí umožňuje navštěvovat i chladné vody u pobřeží Norska či Aljašky. Živí se hlavně medúzami (často hynou po pozření ve vodě se vznášejících plastových sáčků a tašek připomínajících právě medúzy).
Čeleď: Kožnatkovití (Trionychidae)
Výrazně akvatické sladkovodní želvy s plochým, okrouhlým a „měkkým“ krunýřem (u největších říčních druhů rodů Chitra a Pelochelys delším než jeden metr), který nekryjí rohovinové štítky, ale pevná, hladká kůže, tvořící na okrajích široký, plochý lem. Kosti krunýře jsou druhotně redukovány. Pevným základem karapaxu je kostěná plotna, distální konce žeber jsou obvykle volné. Krk je velmi dlouhý, plně zatažitelný a mimořádně ohebný, čelisti jsou silné a ostré, kryté masitými pysky, v kombinaci s obvyklou kousavostí - při manipulaci s kožnatkami je třeba dbát zvýšené opatrnosti! Hlava vybíhá v protáhlý čenich. Na končetinách jsou mimořádně velké plovací blány a typicky tři drápy (viz název čeledi).
Obr. Kožnatka Lissemys scutata – pohled na karapax a plastron samce a samice (Foto HP).
Obr. Kožnatka Lissemys scutata – mladý jedinec (vlevo) a dospělý (vpravo) (Foto HP).
Čeleď: Geoemydovití (Geoemydidae)
V současnosti nejpočetnější čeleď (přes 60 druhů) z jižní Asie, jižní Evropy a severozápadní Afriky, výjimkou je neotropický rod Rhinoclemmys. Zástupci rodu Cuora se jsou schopni pomocí volného kloubu na rozděleném a pohyblivém plastronu úplně uzavřít do krunýře.
Obr. Kompletně uzavřený krunýř želvy Cuora galbinifrons (Foto HP).
Obr. Kompletně uzavřený plastron želvy Cuora amboinensis (Foto HP).
Čeleď: Emydovití (Emydidae)
Akvatické, semiakvatické, ale i terestricky žijící želvy. Končetiny mají ploché, mezi prsty plovací blány, ostré drápy. S výjimkou rodu Emys se všichni ostatní zástupci čeledi vyskytují v Novém světě, většina v Severní Americe.
Želva bahenní (Emys orbicularis) je jediný zástupce čeledi žijící ve Starém světě, v oblasti západního palearktu, v severozápadní Africe, Evropě a v Asii na východ do Íránu a k Aralskému jezeru. Je to jediná želva kdysi se vyskytující na území ČR. Je velmi otužilá, na sever zasahující až na území Litvy. Převážně masožravá. Hladký oválný krunýř dorůstá do 20 cm, plastron je rozdělen na dvě poloviny spojené navzájem a ke karapaxu vazivem.
Obr. Želva bahenní (Emys orbicularis). Samec se zakalenou čočkou (vlevo) a samice (vpravo) (Foto TN, VB).
Obr. Želva bahenní (Emys orbicularis) (Foto ZL).
Obr. Další zástupce, želva nádherná (Trachemys scripta ) ze Severní Ameriky bývá častým druhem v obchodech se zvířaty (faremní odchovy). Stále častěji jsou ale využívány též jako zdroj masa v čínských tržnicích. Slouží také jako modelový druh v laboratorních experimentech. U zástupců rodu Trachemys mají samci na hrudních končetinách delší drápy než samice (Foto OS, AL).
Čeleď: Testudovití (Testudinidae)
Typické suchozemské želvy s robustním klenutým karapaxem od „miniatur“ po gigantické druhy s krunýřem 130 cm (galapážská želva sloní Geochelone nigra).
Obr. Kopulující želvy paprsčité (Astrochelys radiata) (Foto OS, Zoo Plzeň).
Obr. Želva sloní (Geochelone nigra) (Foto VB).
V Evropě je nejčastěji chovaným a odchovávaným druhem želva zelenavá (Testudo hermanni). Žije v evropském Mediteránu a na některých středomořských ostrovech, preferuje suché lesostepi. Obvykle dosahuje délky do 20 cm.
Obr. Želva zelenavá (Testudo hermanni) (Foto VB).
%20s%20viditelnym%20dlouhym,%20trnem%20zakoncenym%20ocasem.VB.JPG)
Obr. Želva zelenavá (Testudo hermanni) má na špičce ocasu rohovinový trn výrazný zejména u samců (Foto VB).
Další evropská suchozemská želva, želva žlutohnědá (Testudo graeca), je choulostivější želva vyskytující se v severní Africe, na Blízkém východě a od východního Balkánu přes Turecko do východního Íránu. Největší jedinci z Balkánu mohou dosahovat délky přes 30 cm (obr. vlevo), naopak malé formy ze severní Afriky nebo Blízkého Východu nepřesahují v dospělosti 15 cm (obr. vpravo). Ocas je bez koncového trnu, na stehnech je po jedné výrazně zvětšené kónické šupině.
Obr. Želva žlutohnědá (Testudo graeca). Velká tmavá forma (vlevo) a drobnější světlá forma z aridních oblastí (Foto PŠ).
Třetí a největší evropskou suchozemskou želvou je želva vroubená (Testudo marginata) obývající pouze jižní Balkán. Její až 40 cm dlouhý karapax má vzadu výrazně rozšířené okrajové štítky.
Obr. Vajíčka a mládě želvy vroubené (Testudo marginata) (Foto OS).
Řád: Haterie (Rhynchocephalia)
Pouze dva druhy jediné čeledi hateriovitých (Sphenodontidae) přežívají na malých ostrůvcích v okolí Nového Zélandu. Jsou to robustní plazi ještěrkovitého vzhledu s relativně velkou hlavou, pětiprstými končetinami a silným, ze strany zploštělým ocasem. Lebka je diapsidní, chrup akrodontní. Přední zuby jsou zvětšené, horní čelist přesahuje přes okraj dolní čelisti. Kromě zubů na čelistech má také zuby patrové vyrůstající z patrové kosti. Haterie mají celkem dobře vyvinuté tzv. temenní nebo také třetí oko. Jedná se o parietální těleso mezimozku u mláďat kryté průsvitnými šupinami, u starších zvířat silnější kůží. Má strukturu primitivního oka s čočkou, sítnicí a nervovými spoji do mozku. Nejsou však vyvinuty akomodační aparát a okohybné svaly, není schopno vytvářet obraz. Ušní bubínek chybí. Na temeni hlavy a na hřbetě je hřeben vzpřímených trnů. Na rozdíl od šupinatých (Squamata) má také gastralia – břišní žebra. Hemipenisy jsou pouze rudimentární.
Haterie novozélandská ( Sphenodon punctatus ) žila do příchodu bílých osadníků i na hlavních ostrovech Nového Zélandu (maory byla nazývána tuatara), byla však vytlačena zavlečenými domácími zvířaty. Loví v noci běžně při teplotách mezi 12 a 16 °C. Hlavní složkou potravy je hmyz a jiní členovci. Samice snáší 8 až 15 vajec. Optimální inkubační teplota v laboratorních podmínkách je 18 – 22 °C, což je nejméně ze všech plazů. Inkubace trvá až 16 měsíců. Dožívá se více než 30 let.
Evolučně velmi úspěšný, nejpočetnější a nejrozšířenější řád plazů (tvoří přes 95 % druhů plazů). Má dva základní typy tělesné stavby, původní čtyřnohý ještěrkovitý nebo odvozený beznohý hadovitý tvar těla (včetně mnoha mezistupňů). Charakteristický je pokryv těla z rohovinových šupin a štítků. Původně diapsidní lebka ztrácí u moderních druhů dolní, popřípadě oba jařmové oblouky. Lebeční kosti jsou volnější a pohyblivěji uspořádané. Obličejová část lebky je pohyblivě spojena se zadním oddílem mozkovny – tzv. kinetická lebka. Vomeronazální (Jacobsonův) orgán je umístěn ve stropě dutiny ústní. Jediní mezi obratlovci jsou obdařeni dobře vyvinutým párovým kopulačním orgánem – pravým a levým hemipenisem. Dalším charakteristickým znakem je příčné postavení análního otvoru. Řád je tradičně, ne zcela správně, dělen na tři recentní podřády ( Lacertilia - ještěři, Amphisbaenia - dvouplazi a Serpentes - hadi)
Podřád: Ještěři (Lacertilia = Sauria)
Šupinatí plazi ještěrkovitého typu se čtyřmi pětiprstými končetinami a dlouhým ocasem i hadovité beznohé formy s řadou přechodů (např. pouze přední nebo pouze zadní pár končetin, redukce prstů apod.). Na kostře jsou ale vždy patrné alespoň pozůstatky jejich pletenců. Ocas je často na určitých místech lámavý. K odlomení (autotomii) dochází ve zvláštních zlomových zónách procházejících středy obratlů. Odlomená část ocasu zčásti dorůstá, regenerát má odlišné ošupení a je vyztužen pouze chrupavkou. Pozměněná diapsidní lebka obvykle postrádá dolní jařmový oblouk. V lebce je někdy zachován temenní otvor se zakrnělým temenním okem. Zuby jsou pleurodontní nebo akrodontní, ušní otvor s bubínkem je zpravidla vytvořený a zřetelný. Oči jsou opatřeny pohyblivými víčky nebo mohou víčka srůst v průhledný nepohyblivý kryt.
Čeleď: Agamovití (Agamidae)
Výlučně denní, převážně zrakem se orientující plazi (optické dorozumívání) z jižní Evropy, Afriky, Asie a Austrálie, živící se ve většině případů dravě. Chrup je z větší části akrodontní (jen v nejpřednější části tlamy bývají zuby pleurodontní). Ocasní obratle jsou bez zlomových zón. Je známo asi 370 druhů.
Obr. Agamy se orientují převážně zrakem. Řada z nich využívá kriptické zbarvení, ovšem při podráždění či v době rozmnožování mohou být naopak velmi pestře zbarvené. Na obr. lepoještěr Calotes mystaceus (Foto TN, OS, Vietnam).
Agama hardún (Laudakia stellio) – jediná agama zasahující do Evropy, dále se vyskytující přes Turecko do Iráku a přes Blízký východ do severního Egypta. Obývá skalnaté a kamenité biotopy, ale též kulturní krajinu i v bezprostřední blízkosti člověka. Agama hardún loví především hmyz, ale též drobné ještěry, význam má též rostlinná potrava.
Obr. Agama hardún (Laudakia stellio). Na portrétu vpravo je dobře patrný akrodontní chrup (Foto VB).
Agama límcová (Chlamydosaurus kingi) – severoaustralský ještěr s typickým mohutným kožním límcem okolo krku, vyztuženým výběžky jazylky, v klidu přiložený k tělu. V případě nebezpečí nebo při vzájemném imponování samců tyto agamy otevřením tlamy doširoka roztáhnou kožní límec, čímž mohou případného útočníka zastrašit. Podobně jako některé další druhy agam a leguánů dokáže běhat po dvou zadních končetinách.
Obr. Agama límcová (Chlamydosaurus kingi) (Foto AL).
Obr. Poměrně často chovaným druhem je také agama vousatá (Pogona vitticeps) (Foto OS).
Obr. V Austrálii žije pomalý bizarní pouštní druh, moloch ostnitý (Moloch horridus ). Je to potravní specialista živící se mravenci. Kromě ochranného zbarvení ho před nepřáteli chrání velké ostré trny. Na těchto trnech se navíc při nočním ochlazení sráží voda, která je systémem kapilárních pórů v kůži přiváděna k tlamce. Relativně dlouhé končetiny mohou udržovat molocha vysoko nad rozpáleným povrchem (Foto MM, Austrálie).
Mezi nejznámější agamovité ještěry patří severoafrický trnorep skalní (Uromastyx acanthinura) – pouštní býložravý ještěr se silným ocasem, krytým ostrými trnovitými šupinami. Vzrostlí jedinci nemají v přední části tlamy zuby, ale jen ostré kostěné hrany čelistí. Žije v koloniích, v hlinitých a kamenitých pouštích, kde si hrabe svoje nory, až tři metry dlouhé a metr hluboké. V norách hledá úkryt před nepřáteli i příznivější mikroklima.
Obr. Trnorep skalní (Uromastyx acanthinura) (Foto ZL; OS – Zoo Brno).
Obr. K atraktivním druhům chovaným v teráriích patří dráčci rodu Draco. Jejich charakteristickým znakem je kožní řasa po stranách těla, kterou v případě potřeby mohou pomocí pohyblivých prodloužených žeber napnout a využít k plachtění, přičemž mohou urazit vzdálenost až 20–22 m. V rámci teritoriálního a epigamního chování ukazují samci pestrý kožní lalok na hrdle (obr. vpravo) podobně jako američtí anolisové (Foto TN, Vietnam).
Čeleď: Leguánovití (Iguanidae)
Početná čeleď (930 druhů) s areálem v Americe, na Madagaskaru a na tichomořských ostrovech Fidži a Tonga.
Obr. Leguán madagaskarský (Oplurus cuvieri) (Foto OS, Zoo Brno).
Zástupci se přizpůsobili životu na zemi, ve vegetaci i na stromech, v aridních oblastech i ve vlhkých nížinných lesích. Dosahují velikosti 10 cm až 2 m. Aktivita je vesměs denní, stejně jako agamy se orientují zrakem.
Obr. K optickým signálům patří u leguánů typické pohyby těla, předvádění kožních laloků (obr. 1), barevných ploch (obr. 2) či kostěných hřebenů (obr 3). Leguán zelený (obr. 1 a 2) může být navzdory svému názvu zbarven i rezavě nebo téměř černě. (Foto OS, JŠ, AL).
Chrup leguánů je pleurodontní. V rámci čeledi je rozlišováno osm samostatných vývojových linií (podčeledí), které jsou stále častěji povyšovány na samostatné čeledi. Zástupci této čeledi se na první pohled nijak neliší od agamovitých.
Zřejmě nejznámějším zástupcem je leguán zelený (Iguana iguana), často chovaný v zajetí, dosahující délky 2 m. Výborně šplhá, dospělci žijí v křovinách a na stromech v blízkosti vody, do níž se také v případě nebezpečí vrhají, dobře plavou a jsou převážně býložraví. Mláďata tráví více času na zemi a v jejich potravě je větší podíl masité složky. Samci mají vyšší krční a hřbetní hřeben a výraznější stehenní póry než samice.
Obr. Leguán zelený (Iguana iguana) (Foto OS, AL, VB).
Mezi velké zemní leguány patří leguán nosorohý (Cyclura cornuta) – robustní ještěr z Antil s délkou do 140 cm, žijící převážně na zemi. Hrabe si až 3 m dlouhé nory, samci jsou teritoriální, často svádějí souboje. Samice snáší až 20 vajec do hnízdní nory, kterou několik dní hlídá. Všichni zemní leguáni rodu Cyclura byli po příchodu člověka na karibské ostrovy decimováni lovem pro maso a zavlečenými domácími zvířaty. Některé druhy zřejmě vymizely zcela, početnost ostatních se výrazně snížila. Probíhají záchranné programy.
Obr. Leguán nosorohý (Cyclura cornuta) vlevo a leguán kubánský (Cyclura nubila) vpravo (Foto VB).
Leguán středoamerický (Ctenosaura similis) je nejznámější a největší ze skupiny tzv. černých leguánů (podle tmavé kresby u dospělců), dosahující 120 cm délky. Jedná se o oblíbené chovance. Mláďata jsou více hmyzožravá, u dospělých leguánů dominuje v potravě rostlinná složka.
Obr. Leguán rodu Ctenosaura (Foto JŠ; OS - Kostarika).
Mezi stromové druhy patří bazilišci (rod Basiliscus), štíhlí ještěři s dlouhým ocasem, u samců s vysokými přilbovitými výrůstky na hlavě a s vysokými kožními hřebeny na hřbetě a na ocase. Žijí na stromech a keřích při břehu tropických vod. Ačkoli dobře plavou, v případě potřeby dokážou díky šupinatým lemům na zadních končetinách přeběhnout po vodní hladině. Při běhu zvedají přední část těla a běží pouze po zadních končetinách. Dotek končetiny s vodou a odraz od hladiny údajně trvají jen sedm setin sekundy.
Obr. Bazilišek zelený (Basiliscus basiliscus) (Foto VB, AL; ZL - Kostarika).
Obr. Mladí bazilišci postrádají nápadnou přilbu typickou pro dospělce. Na obr. mladý bazilišek zelený (Basiliscus basiliscus) (Foto VB).
Vyšší stromová patra mohou obývat anolisové (rod Anolis) tvořící početnou skupinu neotropických ještěrů (asi 400 druhů). Samci mají nápadný hrdelní lalok, jehož vypínáním imponují při teritoriálním a epigamním chování. Potrava je živočišná i rostlinná.
Obr. Anolis rodu Norops (Foto VB). ÿ p>
Čeleď: Chameleonovití (Chamaeleonidae)
Unikátní ještěři s nezaměnitelnou tělesnou stavbou obývající Afriku, Madagaskar, Středomoří, jih Arabského poloostrova a Indii. Tělo mají výrazně laterálně zploštělé, kryté drobnými nepřekrývajícími se šupinami, bez osteodermů. Lebka je vysoká s velkými očnicemi, dozadu vybíhá ve zřetelnou přilbu chránící krk. Zuby jsou akrodontní, jazyk může být i delší než je délka těla a chameleon jej dokáže prudce vymrštit a během zlomku sekundy i s uchopenou kořistí vsunout zpět do tlamky. Oči, které jsou s výjimkou okolí zorničky kryté srostlými víčky, se pohybují nezávisle na sobě, což chameleonovi umožňuje pozorovat široké okolí, aniž by se prozradil pohybem. Hlavu některých druhů chameleonů zdobí různé výběžky, rohy, růžky a límce, jejichž hlavní funkcí je zastrašování a jiné formy vizuální komunikace. Končetiny jsou dlouhé, přizpůsobené k pohybu po tenkých větvičkách, klíšťkovitého tvaru. Vždy jsou spojeny dva a tři prsty proti sobě (na předních končetinách 1-2-3 a 4-5, na zadních končetinách 1-2 a 3-4-5). Ocas je chápavý, nelámavý.
Chameleoni jsou nespolečenští, teritoriální, kromě období páření žijí jednotlivě. I v chovech je třeba chameleony, zejména samce, držet odděleně a vzhledem k jejich výbornému zraku tak, aby na sebe jednotliví jedinci neviděli. Tím zamezíme jejich zbytečnému vzájemnému stresování a často i možným úhynům. Převážná většina druhů je výrazně arboreální, potravou je především hmyz. Pohybují se velmi pomalu kývavým předozadním pohybem. Mají výraznou schopnost barvoměny sloužící k maskování před nepřáteli a k vnitrodruhové komunikaci. V současnosti je známo asi 150 druhů.
K nám nejbližším patří chameleon obecný (Chamaeleo chamaeleon) ze Středomoří včetně jižní Evropy, obývající teplá stanoviště nejraději s hustou vegetací. Loví různé členovce, ale i drobné plazy. V terarijních chovech je nejčastějším druhem chameleon jemenský ( Chameleo calyptratus) patřící mezi velké druhy chameleonů (samci i přes 50 cm). Na hlavě samců je až 8 cm vysoká přilba, na hrdle mají obě pohlaví vyvinut několik milimetrů vysoký hrdelní hřeben z kónických šupin. Obdobné útvary tvoří i hřbetní hřeben. Samci jsou navzájem velmi nesnášenliví až agresivní. Tento druh se vyskytuje v Saúdské Arábii a v Jemenu.
Obr. Chameleon límcový (Chamaeleo dilepis) (Foto LP, Jihoafrická republika).
Čeleď: Gekončíkovití (Eublepharidae)
Noční ještěři blízce příbuzní gekonům, se svislou zorničkou, pohyblivými víčky, tenkými prsty bez příchytných lamel a lámavým ocasem. Žijí na zemi, živí se hmyzem. Vyskytují se v Americe, Africe a Asii. Ke známějším ze zhruba 25 druhů patří gekončík noční (Eublepharis macularius) dorůstající až 25 cm, robustní stavby těla, z Afghánistánu, Pákistánu a západní Indie. Samci jsou teritoriální a nesnášenliví.
Obr. Gekončík (Foto AL).
Čeleď: Gekonovití (Gekkonidae)
Ještěři dorůstající velikosti od 4 do 77 cm, žijící v asi 950 druzích v tropech a subtropech celého světa. Mezi gekony jsou i druhy rozmnožující se partenogeneticky. Většina gekonů má noční způsob života, dorozumívají se mj. hlasem.
Obr. Gekoni mají velké oči, obvykle se svislou zřítelnici a srostlá víčka tvořící průhledný nepohyblivý kryt. Na obr. gekon obrovský (Gekko gecko ) (Foto TN, Vietnam) a gekon egejský (Cryptopodion kotschyi) (Foto VB).
Mnoho druhů má výrazně rozšířené prsty vybavené zespoda příchytnými lamelami, které jim umožňují běhat po hladkých kolmých plochách. Povrch lamel je tvořen mikroskopickými, na koncích rozšířenými štěty, které lnou k podkladu. Štěty jsou bohatě větvené, jejich těsné přisednutí ke všem nerovnostem podložky zajišťuje tlak krve, která při došlápnutí rozpíná krevní zásobníky pod lamelami. S tím souvisí zvláštní způsob našlapování. Při zvedání končetin nejprve postupně uvolňují prsty od jejich konců a tak snižují tlak krve v zásobnících.
Obr. Díky příchytným lamelám na prstech mohou gekoni běhat po svislých plochách i hlavou dolů (Foto VB, JS).
Obr. K nejznámějším druhům patří gekon obrovský (Gekko gecko ), až 35 cm dlouhý gekon z jižní Asie, žijící na kmenech stromů, skalách či starých stavbách. Loví větší členovce, drobné obratlovce a jejich mláďata. Složí jako modelové zvíře v laboratorních pokusech (Foto TN, OS, Vietnam).
Mediteránním druhem je gekon turecký (Hemidactylus turcicus) ze severní Afriky, Evropy, Blízkého východu a Malou Asie. Žije na kamenitých stanovištích stejně jako na zdech domů, často i uvnitř budov. Aktivní je v noci, od soumraku opouští své skrýše a loví hmyz a další členovce (často na zdech jako předchozí druh). Na všech prstech má drápky a dvě řady lamel.
Obr. Gekon turecký (Hemidactylus turcicus) (Foto VB).
Obr. Gekon (Foto JS, Turecko).
Felzumy jsou pestře zbarvení denní gekoni. Felzuma madagaskarská (Phelsuma madagascariensis), denní gekon s kulatou zorničkou, svítivě zelené barvy, žijící v oblasti Madagaskaru. Existuje asi 35 druhů felzum. První prst má zakrnělý, široké příchytné lamely jsou nedělené. Felzuma je světlomilný stromový druh, ráda se sluní. Žije obvykle v párech. Samci jsou silně teritoriální a vzájemně se napadají.
Obr. Felzuma madagaskarská (Phelsuma madagascariensis) (Foto OS, Zoo Plzeň).
Čeleď: Scinkovití (Scincidae)
Nejpočetnější čeleď celého řádu (1300 druhů). Ještěři dosahující délky 7–65 cm. U řady druhů dochází k redukci prstů i celých končetin, existují i formy beznohé. Ocas je až na výjimky (např. scink uťatý) dlouhý, křehký a lámavý s dobrou schopností regenerace. Chrup je pleurodontní. Tělní šupiny jsou okrouhlé, těsně k sobě přiléhající nebo se překrývající, většinou hladké a lesklé. Ošupení na břiše, hřbetě a bocích se příliš neliší. Osteodermy jsou vytvořeny. Oční víčka jsou většinou dobře vyvinuta, pohyblivá, mohou být i srostlá, průhledná. Čeleď je rozšířena kosmopolitně. Scinkovití jsou vejcorodí, vejcoživorodí i živorodí (viviparní).
Obr. Scink rodu Mabuya. Dobře patrné je stejnocenné ošupení, které se na břiše, hřbetě a na bocích příliš neliší (Foto VB).
Z několika evropských scinků zasahuje nejdále na sever (Slovensko) krátkonožka evropská (Ablepharus kitaibelii). Je to nenápadný drobný ještěr žijící na teplých, suchých lokalitách ve spadaném listí, trsech vegetace, skulinách mezi kameny a kořeny. Loví drobné půdní bezobratlé. Končetiny má krátké a slabé, pohybuje se vlněním.
Obr. Krátkonožka evropská (Ablepharus kitaibelii) (Foto VB).
Obr. Mezi robustní druhy patří australský scink uťatý (Tiliqua rugosa ), který svými odstávajícími šupinami může připomínat smrkovou šišku. Výjimečný je také krátkým, tupě zakončeným ocasem. Potravou jsou členovci, měkkýši i rostlinná složka, příležitostně drobní obratlovci a mršiny. V ohrožení vyplazuje široký, temně modrý jazyk. Scink uťatý je živorodý (placenta typu chorio-allantois), samička rodí jednou ročně 1–2 velká mláďata (Foto MM, Austrálie).
Obr. Australští scinkovití ještěři tilikvy (Tiliqua spp.) v ohrožení vyplazují modrý jazyk (Foto MM, Austrálie).
Čeleď: Ještěrkovití (Lacertidae)
Ještěři většinou drobného vzrůstu dorůstající u největších z asi 230 známých druhů maximálně 90 cm. Končetiny jsou dobře vyvinuté, pětiprsté s drápky. Ocas je dlouhý, lámavý, schopný regenerace. Hlava je dobře odlišená od krku a kryjí ji velké, pravidelně uspořádané štítky (pileus). Zuby jsou pleurodontní. Ušní otvor je zřetelný. Drobné šupiny hřbetní strany se tvarem a velikostí liší od větších, do řad uspořádaných šupin břišní strany. Na břišní straně na přechodu krku a trupu tvoří řada zvětšených šupin podkrční límec (collaris). Samci mají na spodní straně stehen zvětšené stehenní póry. Vyskytují se v Evropě, Asii a Africe. Jedná se o karnivorní, denní ještěry, obvykle pozemní, obývající skalnatá, písčitá, křovinatá a travnatá stanoviště. Většinou jsou vejcorodí, některé druhy jsou vejcoživorodé, jsou popsány i druhy partenogenetické.
Naší nejběžnější ještěrkou je ještěrka obecná (Lacerta agilis), jedna z nejhojnějších a nejrozšířenějších ještěrek, nenáročná a přizpůsobivá, žijící také na většině území ČR. Vyhledává sušší osluněná stanoviště, vyhýbá se hustě zarostlým místům. V rámci celého areálu, který se z Evropy táhne na Kavkaz a do severozápadní Číny ale obývá různé biotopy od přímořských dun po hranici sněhu, nevadí ji ani blízkost lidských sídel.
Obr. Samec ještěrky obecné (Lacerta agilis). Na posledním snímku je dobře patrný ušní otvor a za nohou přisáté dvě nymfy klíštěte (Foto TN, OS, VB).
Obr. Samice ještěrky obecné (Lacerta agilis) (Foto OS).
Naše největší ještěrka - ještěrka zelená (Lacerta viridis) dosahující délky i s ocasem do 40 cm se vyskytuje pouze v nejteplejších oblastech naší republiky (jižní Morava, reliktně též střední Čechy). U nás žije často v slunci exponovaných kaňonech řek, v jižních částech areálu je běžným lesostepním druhem. Živí se členovci, ale i mláďaty jiných ještěrek.
Obr. Samec ještěrky zelené (Lacerta viridis) (Foto VB). Na druhém snímku lze v ušním otvoru i za ním vidět přisátá klíšťata.
Obr. Samice ještěrky zelené (Lacerta viridis) (Foto PŠ).
Největší areál mezi ještěrkami má drobná, nenápadná a velmi otužilá ještěrka živorodá (Zootoca vivipara). Vyskytuje se v Evropě kromě Středomoří, v Asii až po Sachalin a Mongolsko. Ze všech plazů zasahuje nejdále na sever až k 70 ° severní zeměpisné šířky. Upřednostňuje vlhčí, lesnaté biotopy, lze ji ale nalézt od mořského pobřeží po nadmořské výšky 2400 metrů. V nebezpečí hledá útočiště i v mělké vodě. Samci jsou poměrně snášenliví. Druh je s výjimkou několika vejcorodých populací vejcoživorodý (ovoviviparní).
Obr. Ještěrka živorodá (Zootoca vivipara) (Foto VB).
Čeleď: Slepýšovití (Anguidae)
Ještěři drobného až středního vzrůstu (až 140 cm), ocas je delší než tělo s hlavou, křehký, lámavý schopný regenerace. Čeleď zastupuje druhy beznohé i ty s dobře vyvinutými končetinami (dohromady asi 100 druhů). Pletence jsou však vždy zachovány. Charakteristický je značný rozvoj osteodermů po celém těle, ty na hlavě srůstají s kostmi lebky. Chrup je pleurodontní, zuby mohou být i na patrových a křídlových kostech. Oko s kruhovou zřítelnicí kryjí pohyblivá víčka (pro srovnání s podobně beznohými hady). Hlavu kryjí pravidelně uspořádané velké štítky. Velikostí a tvarem se hřbetní a břišní šupiny liší jen málo. Slepýšovití jsou rozšířeni v Americe, Evropě, Asii a severozápadní Africe. Většinou jsou vejcorodí, někteří zástupci jsou vejcoživorodí.
Obr. Portrét slepýše křehkého (Anguis fragilis) s dobře patrnými očními víčky (Foto TN, VB).
U nás běžným ještěrem je slepýš křehký (Anguis fragilis), beznohý, dorůstající do 45 cm rozšířený v Evropě po Ural, dále do severního Turecka a Íránu. Žije skrytě, pohybuje se pomalým plazením (osteodermy mu ubírají na ohebnosti). Na povrchu se objevuje nejčastěji za soumraku a po dešti, kdy hledá slimáky a žížaly. Vyhřívá se pod ohřátými kameny, méně často přímo na slunci. Odlomený ocas dorůstá pomalu a jen částečně. Slepýš je ovoviviparní.
Obr. Slepýš křehký (Anguis fragilis) (Foto TN, VB).
Od Balkánu po Střední Asii žije jeho větší příbuzný, blavor žlutý (Pseudopus apodus), dorůstající do 140 cm délky. Na bocích se táhnou podélné rýhy tvořené volným spojením hřbetních a břišních osteodermů (ty jsou u blavora tak pevné, že by mu znemožňovaly normálně dýchat). Po stranách kloaky se zachovaly drápkovité rudimenty zadních končetin. Dlouhý tenký ocas odhazují jen výjimečně. Aktivní jsou hlavně ve dne.
Obr. Blavor žlutý (Pseudopus apodus). Na portrétu je dobře patrný ušní otvor a také začátek podélné rýhy tvořené volným spojením hřbetních a břišních osteodermů (Foto VB).
Čeleď: Korovcovití (Helodermatidae)
Korovci jsou robustní ještěři se silnými končetinami, mohutnými drápy a tlustým nelámavým ocasem. Do ocasu se ukládá zásobní tuk. Šupiny podložené osteodermy mají korálkovitý vzhled. Ze smyslů dominují čich a sluch. Mezi ještěry jsou výjimeční svou jedovatostí (podle platné legislativy patří mezi nebezpečné druhy). Na každé straně dolní čelisti (na rozdíl od jedovatých hadů, kde je u horní čelisti) je jedová žláza, jejíž jednotlivé laloky ústí do blízkosti dolních zubů, kterých je 8 – 10 a jsou opatřeny podélnými rýhami. Při kousnutí korovci pevně svírají čelisti, žvýkavými pohyby prohlubují ránu do které podél rýh na zubech pomalu proniká jed. Chrup je pleurodontní.
Obr. Korovec jedovatý (Heloderma suspectum) je do 60 cm dorůstající ještěr z polopouští jihozápadu USA a severozápadu Mexika (Foto PŠ). Ze západního Mexika a Guatemaly je znám ještě druhý z korovců, o něco větší korovec mexický ( Heloderma horridum) lišící se absencí světlé kresby na vrchní straně hlavy.
Čeleď: Varanovití (Varanidae)
Varani jsou ještěři s menší hlavou, dlouhým krkem, protáhlým, robustním tělem, dobře vyvinutými končetinami a dlouhým, nelámavým, svalnatým ocasem. Řada z asi 50 druhů dosahuje běžně délky přes 1,5 m. Dokonalejší plíce a blanitá přepážka sloužící podobně jako bránice umožňují efektivnější dýchání, lepší okysličení krve, rychlejší metabolismus a tím i větší vytrvalost v běhu i při plavání. Mají výborný zrak i čich. Dlouze rozeklaný jazyk slouží k zanášení pachů do Jacobsonova orgánu. Chrup je pleurodontní. Jsou vejcorodí (oviparní). Obývají Starý svět od Afriky přes Asii po Austrálii.
Obr. Varan žlutoskvrnný (Varanus panoptes) (Foto AL) a varan skvrnitý (Varanus salvator) (Foto TN, Zoo Saigon).
Varan pustinný (Varanus griseus) je severoafrický, arabský a středoasijský druh dorůstající do 140 cm. Tento bystrý pouštní ještěr vyhrabává až 3 m dlouhé nory. Žere drobné savce a plazy včetně malých želv a jedovatých hadů jako jsou kobry a zmije.
Nejpopulárnější z varanů je určitě varan komodský (Varanus komodoensis), dosahující délky 310 cm. Přestože není nejdelší, je nejmohutnější (250 kg) z varanů a také loví největší kořist, včetně velkých savců. Jsou známy případy, kdy zabil dospělého člověka, což je ovšem naprostá výjimka. Naopak, tito varani se brzy po svém objevení stali vyhledávanou trofejí, proto dnes požívají přísné ochrany.
Obr. Varan komodský (Varanus komodoensis) (Foto VB).
Obr. Teju žakruarú (Tupinambis teguixin ). Tohoto velkého jihoamerického ještěra by nejspíše řada lidí mylně pokládala za varana. Varani však v Americe nežijí a ekologicky je tu zastupují právě tejovití (Teiidae). Podobně vikariantní rozšíření mají např. i převážně američtí leguánovití a starosvětští agamovití (Foto VB).
Podřád: Dvouplazi (Amphisbaenia)
Plazi s protáhlým, červovitým, až na vzácné výjimky beznohým tělem s krátkým tupým ocasem, přizpůsobeným životu pod zemí. Červovitý vzhled dodávají cirkulárně uspořádané šupiny. Robustní hlavu chrání silné, ploché štítky. Oči jsou zakrnělé, ušní otvor chybí, zuby jsou pleurodontní (u zeměplazů akrodontní). Pravá plíce je zakrnělá. Kůže je přichycena k tělu jen velmi volně, živočich se v ní může volně pohybovat dopředu a dozadu, což je výhodné při ražení chodeb. Živí se bezobratlými, větší formy též drobnými obratlovci. Většina druhů je oviparních, zbytek je ovoviviparní. Podřád obsahuje 4 čeledi a asi 150 druhů žijících v Africe, Neotropické oblasti a ve Středomoří.
Obr. Kroužkovec turecký (Blanus strauchi) (Foto VB).
Šupinatí plazi s charakteristicky protaženým tělem, délka ocasu je menší než délka hlavy a trupu. Končetiny chybějí, zadní mohou být zachovány v podobě drápkovitých rudimentů. Obvykle chybějí i pletence končetin. Lebka je pozměněná diapsidní (chybí oba jařmové oblouky), extrémně kinetická (přizpůsobení k polykání velké kořisti), kosti patra a čelistí jsou spojeny velmi pohyblivě. Obě poloviny dolní čelisti jsou spojeny jen pružným vazem. Chrup je akrodontní, existují čtyři základní typy hadích zubů. Původní typ hladkých a plných zubů – aglyfní, druhý typ - opistoglyfní chrup jedovatých užovkovitých hadů - vznikl v zadní části horní čelisti (zadní jedové zuby), třetí typ známý jako proteroglyfní mají převážně korálovcovití hadi, jedná se o zvětšené nepohyblivé jedové zuby v přední části horní čelisti, mající hlubokou rýhu, které jsou přímo napojené na vyústění jedové žlázy. Posledním typem zubů, velmi dobře přizpůsobeným k aplikaci jedu do rány jsou zuby solenoglyfní převážně u zmijovitých hadů. Tyto zuby jsou delší, v klidu se sklápějí dozadu, kanálek je dokonale uzavřen jako injekční jehla.
Obr. Mnozí užovkovití hadi (Colubridae) mají tzv. zadní jedové zuby neboli opistoglyfní chrup. Na obr. jihoevropský šírohlavec ještěrčí (Malpolon monspessulanus) (Foto VB).
Střední ucho hadů je redukováno, bubínek a Eustachova trubice chybějí. Jazyk je dlouze rozeklaný. Obratle nesou volně ukončená, pohyblivá žebra, opírající se o svalovinu spojenou s břišními štítky. Vnitřní párové orgány jsou umístěny asymetricky nebo je jedna polovina redukována, u plic levá polovina chybí nebo je rudimentární. Močový měchýř není vyvinut. Oční víčka srůstají, oko kryje nepohyblivá, průhledná epidermální vrstva. Charakteristická je řada příčně protažených břišních štítků (ventralia). Počet břišních štítků odpovídá počtu obratlů.
Obr. Na rozdíl od většiny ještěrů mají hadi srostlá oční víčka. Oko kryje nepohyblivá, průhledná epidermální vrstva. Tento fakt je dobře pozorovatelný především v době svlékání, kdy se mezi starou a novou pokožkou tvoří mléčně zakalená tekutina. Hadi v tuto dobu hůře vidí a mohou reagovat podrážděně i na chovatele, na jehož kontakt jsou běžně zvyklí. Na obr. hroznýšovec kubánský ( Epicrates angulifer) (Foto OS, Zoo Liberec).
Čeleď: Slepákovití (Typhlopidae)
Výjimečná čeleď hadů obsahující asi 220 druhů, dorůstajících 10 – 95 cm. Jejich oči jsou rudimentární, zuby mají pouze v horní čelisti, rudimentární pánevní pletenec je také zachován. Levý vejcovod a levá plíce chybějí. Jediný evropský zástupce je slepák nažloutlý (Typhlops vermicularis) žijící na Balkáně. Dosahuje délky do 40 cm. Na povrchu je k zastižení jen vzácně, obvykle v noci. Většinu života tráví zarytý v půdě, v puklinách a pod kameny. Živí se vajíčky, larvami a kuklami mravenců, výjimečně též jinými měkkými larvami hmyzu.
Obr. Slepák nažloutlý (Typhlops vermicularis). Na druhém snímku s vajíčky (Foto VB).
Obr. Slepákovití hadi (Typhlopidae) připomínají vzhledem žížaly. Žijí velmi skrytě v půdě. Na obr. slepan rodu Leptotyphlops (Foto VB).
Čeleď: Hroznýšovití (Boidae)
Hadi dorůstající 25 cm až 9 metrů, většinou s rudimenty pánevního pásma a zadních končetin (ve formě drápků po stranách kloaky). Obvykle mají obě plíce i oba vejcovody. Tyto znaky ukazují, že jsou evolučně původnější skupinou. Zornička je svisle štěrbinovitá. U některých druhů jsou na hlavě tepločivné jamky sloužící při lovu savců a ptáků. Kořist ovíjejí a dusí smyčkami těla. Většina z asi 40 druhů je vejcoživorodých.
Mezi nejznámější patří velké druhy jako je hroznýš královský (Boa constrictor), převážně noční pozemní druh dorůstající přes 4 metry (údajně až 560 cm), dobře šplhající, s areálem od Mexika po Argentinu. Obývá deštné lesy ale i okraje polí a farem. Loví menší savce, ptáky a ještěry, včetně velkých zelených leguánů. Řídí se hlavně zrakem a čichem.
Obr. Hroznýš královský (Boa constrictor) (Foto AL).
Nejpopulárnějším zástupcem čeledi je anakonda velká (Eunectes murinus), nejmohutnější žijící had (9 m) z povodí Amazonky a Orinoka. Je to převážně vodní had, vystupuje i na břeh, sluní se na větvích nad vodou. Oči mají na vrchu hlavy – při pozorování můžou skrýt zbytek těla pod vodou. Na souši se plíží s nataženým tělem přímým plazením za pomoci žeber. Mláďata se živí rybami a obojživelníky, dospělci loví velké savce, jako jsou pekariové, kapybary, mláďata tapírů, ale i kajmani. Páří se ve vodě, samice má 10–80 mláďat.
Čeleď: Krajtovití (Pythonidae)
Vejcorodí hadi z tropů Starého světa dorůstající až 9 metrů, lišící se od hroznýšovitých hadů přítomností zubů na mezičelistní kosti (praemaxilla). Samice často pečují o vajíčka. Známo je asi 30 druhů.
Krajta mřížkovaná (Python reticulatus) z indomalajské oblasti je dosud považovaná za nejdelšího žijícího hada. Délkou se vyrovná anakondě,
je však štíhlejší, její hmotnost je v porovnání s anakondou asi poloviční. Obývá lesnaté oblasti, zdržuje se v blízkosti vodních nádrží a mokřadů. Samice může naklást i přes 100 vajec, kolem kterých se obtáčí a hlídá je. Po obou
zmíněných rekordmanech je třetím nejdelším hadem světa krajta tygrovitá (Python molurus) z jižní Asie
dorůstající 6, možná až 8 m. Je přizpůsobivá různým typům prostředí, od lesních biotopů po odlesněnou krajinu, bažinatá i sušší místa. Má vyvinutou relativně dokonalou péči o snůšku. Nejen že ji chrání,
ale při poklesu teploty ji zahřívá vlastním metabolickým teplem, vytvářeným opakovanými svalovými třesy. Tento mohutný had je také vítaným zdrojem masa, ve Vietnamu existují pro jejich chov dokonce specializované farmy.
Obr. Krajta kobercová (Morelia spilota variegata) je poddruhem krajty diamantové (Foto MM, Austrálie).
Obr. Neotropičtí psohlavci z čeledě hroznýšovitých se zdržují převážně na stromech a jsou typickými škrtiči. Jeden druh, psohlavec zelený ( Corallus caninus) má prakticky identický vzhled s australskou krajtou zelenou ( Chondropython viridis) (konvergence). Na obr. psohlavec orinocký ( Corallus hortulanus) (Foto VB).
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Náš nejběžnější had - užovka obojková (Natrix natrix), patří mezi polovodní druhy, dobře plave a potápí se. Potravou jsou zejména obojživelníci, méně ryby, vzácně drobní savci a plazi. Vajíčka snášejí do vrstvy tlejících rostlinných zbytků, využívají též komposty, hnojiště a hromady pilin. Není kousavá, brání se páchnoucími výměšky análních žláz, vyvrhováním natráveného žaludečního obsahu nebo předstírá mrtvou ( thanatóza). Obrovský areál této užovky zasahuje za polární kruh.
Obr. Užovka obojková (Natrix natrix) (Foto ZL, VB).
Na několika lokalitách podél řek se v ČR ještě vzácně vyskytuje její příbuzná, teplmilnější, výrazně rybožravá užovka podplamatá (Natrix tessellata).
Obr. Užovka podplamatá (Natrix tessellata). Mládě a kontrastně zbarvený dospělý jedinec (Foto VB).
Obr. Melanistická forma užovky podplamaté (Natrix tessellata) (Foto VB).
Užovka stromová (Zamenis longissimus) je náš nejdelší had (225 cm) rozšířený od Pyrenejí po Kavkaz. Obývá křovinami porostlé kamenité stráně, zarostlé vinohrady a sady, případně řídké listnaté lesy. U nás je jeho výskyt jen ostrůvkovitý (Podyjí, Poohří a východní Morava). Loví zejména drobné teplokrevné obratlovce, příležitostně žere ptačí vajíčka, mláďata loví ještěrky. Kořist usmrcuje dušením v závitech těla. Vajíčka s pergamenovitou skořápkou umisťuje pod mech, zetlelé listí, do vykotlaných pařezů, kompostu, hnoje, dutin ve skalách a zídkách. Dříve patřila do početného rodu Elaphe, stejně jako v teráriích chované americké druhy užovka černá (Pantherophis obsoletus), užovka červená ( Pantherophis guttatus) či asijské užovka amurská ( Elaphe schrencki) a užovka tenkoocasá ( Orthriophis taeniurus).
.
Obr. Užovka stromová (Zamenis longissimus) (Foto VB).
Poslední z „našich“ užovek je užovka hladká (Coronella austriaca), menší druh (do 90 cm) s malou hlavou jen slabě odlišenou od trupu, oko s kruhovou zornicí. Vzadu na hlavě má tmavou srdcovitou nebo podkovovitou kresbu, na hřbetě dvě nebo čtyři řady tmavých skvrn - v pohybu je pro laika těžko odlišitelná od zmije. Brání se kousáním, výpady a vypouštěním páchnoucího výměšku z kloaky. Kořist dusí smyčkami těla, často s ní bojuje i několik hodin. Kromě ještěrek tvoří významnou složku její potravy hadi (ophiofágie), včetně zmijí.
Obr. Užovka hladká (Coronella austriaca) (Foto VB, PŠ). Na portrétu je dobře patrná kruhová zornička.
Video. Video zachycuje samici užovky hladké (Coronella austriaca) při “kladení vajec”. Jelikož je tento druh ovoviviparní je obal vajíčka tvořen jen jemnou blankou a mláďata se “líhnou” už v kloace nebo hned po nakladení. Převzato z http://www.arkive.org(dostupné únor 2012)z odkazu na druh Coronella austriaca (funkční adresa 31. 1. 2012).
Některé neškodné druhy užovkovitých používají k obraně napodobování vzhledu nebezpečných jedovatých hadů se kterými žijí na stejném území (sympatricky). Mezi takové patří například korálovka sedlatá ( Lampropeltis triangulum), americký druh obývající širokou škálu biotopů. Vzhledem napodobují jak jedovaté korálovce (Micrurus spp.), tak i chřestýše a ploskolebce. Jedná se o mimikry chránící korálovky před predátory.
Obr. Korálovka sedlatá (Lampropeltis triangulum) (Foto OS, Zoo Brno).
Obr. Korálovka sedlatá (Lampropeltis triangulum) (Foto OS, Kostarika).
Boomslang africký (Dispholidus typhus) je 150 až 200 cm dlouhý, člověku nebezpečný jedovatý užovkovitý had ze subsaharské Afriky. Má zadní rýhované zuby, jed obsahuje silné hemotoxiny, způsobující intenzivní krvácení. Smrt může nastat za 2-5 dnů. Je to ale plachý neútočný denní had, žije v křovinách a na stromech, loví chameleony a ptáky. Podobně nebezpeční jsou též afričtí liánovci rodu Thelotornis.
Obr. K jedovatým užovkovitým hadům patří také bičovky. Jejich jed však není považovány za nebezpečný pro člověka. Na obr. bičovka stromová (Ahaetulla prasina ) (Foto OS, TN, Vietnam).
Čeleď: Korálovcovití (Elapidae)
Mají dlouhé štíhlé tělo, velké štítky na hlavě a hladké šupiny (připomínají užovkovité). Chybí pozůstatky pánevního pásma i levá plíce. Dorůstají od 25 cm do 6 metrů. Žijí v teplých oblastech celého světa včetně moří. Obvykle jsou jedovatí, s proteroglyfními zuby. Jed převážně ochromuje činnost nervů, blokuje přenos vzruchů z nervů na svaly, čímž způsobuje např. udušení ochrnutím dýchacích svalů (neurotoxické účinky). Známe asi 290 druhů elapidů.
Jedovatí korálovci ( Micrurus spp.) žijí v neotropické oblasti a zasahují až do USA. Vyznačují se pestrým aposematickým zbarvením (černé a červené, často i žluté nebo bílé kroužky). K nejznámějším elapidům patří kobry, mamby, tajpani, vodnáři, pakobry, bungaři.
Obr. Korálovec (Micrurus nigrocinctus) (Foto MM, Honduras).
Africká kobra černokrká (Naja nigricollis) patří mezi dokonale plivající kobry. Je to velmi silný had s délkou až 270 cm. Stahem svalů kolem jedové žlázy vystříkne jed malými otvory z jinak uzavřené rýhy na přední straně zubů až 3 metry daleko. Snaží se přitom zasáhnout oči útočníka. U člověka vede zasažení očí k dočasnému oslepnutí. Obývá vlhké savany subsaharské Afriky. Při vyrušení se nesnaží utéct, ale zůstává na místě a aktivně se brání. Při výhružném postoji vztyčuje přední část těla a roztažením žeber rozšiřuje krk, stejně jako další druhy kober. Smrtelně nebezpečná! Největší jedovatý had světa (až 6 m) je v indomalajské oblasti žijící kobra královská ( Ophiophagus hannah). Samice staví z listí a úlomků větviček hnízdo, ve kterém do prohlubně klade vajíčka, hnízdo hlídá. V této době je poměrně útočná. Hnízdo je až 1 metr vysoké. Hlavní složkou potravy jsou jedovatí i nejedovatí hadi (viz vědecký název rodu), občas varani.
Mamby jsou také velmi populární a obávaní zástupci čeledi. Mamba černá (Dendroaspis polylepis) je až 4 metry dlouhý, štíhlý a mimořádně rychlý, smrtelně jedovatý had Afriky. Obývá zarostlé savany, loví ptáky a malé savce, je teritoriální. Na rozdíl od ostatních druhů mamb, které jsou stromové, žije pozemním způsobem. Je méně útočná, než se často uvádí. Přesto je velmi nebezpečná, bez použití séra uštknutý umírá na selhání svalů (zástava srdce, dýchací svaly). Má světlou barvu; název dostala podle černé ústní dutiny. Dalšími legendárními zástupci čeledi jsou australští taipani (rod Oxyuranus ), zpravidla pokládaní za nejjedovatější hady (Austrálii lze označit za kontinent jedovatých hadů, kterých tu žije více než hadů nejedovatých, navíc jsou mnozí smrtelně nebezpeční).
Čeleď: Zmijovití (Viperidae)
Na rozdíl od korálovcovitých mají obvykle robustní až zavalité tělo s velkou, zřetelně oddělenou hlavou. Tělo kryjí silné, kýlnaté šupiny, zornice oka je svisle štěrbinovitá, jedové zuby jsou solenoglyfní. Jejich jed způsobuje rozklad tkání, rozpad krvinek a krvácivost (cytotoxický a hemotoxický účinek). Většinou jsou vejcoživorodí nebo živorodí, popřípadě kladou vejce v určitém stupni vývoje. Čeleď zahrnuje druhy vesměs pozemní, ale i stromové, druhy pouštní, stepní, savanové, lesní i horské, rozšířené od tropů až za polární kruh. Vyskytují se kosmopolitně s výjimkou Austrálie a Nové Guineje. Mezi zmijovité patří také podčeleď chřestýšů (Crotalinae), charakteristická jamkou s tepločivným orgánem mezi nozdrou a okem. Je známo asi 235 druhů zmijovitých.
Obr. Hlava chřestýše s viditelnou tepločivnou jamkou (otvor mezi nozdrou a okem) (Foto OS).
Zmije obecná (Vipera berus) je náš jediný jedovatý had, má největší areál ze všech suchozemských hadů. Vykytuje se v Evropě vyjma Středomoří a na východ až po Sachalin, jižní hranice rozšíření prochází severním Mongolskem, severní Čínou až do Koreje, severní hranice zasahuje místy až za polární kruh. Patří k nejotužilejším plazům, přizpůsobena drsnému klimatu s extrémním kolísáním teplot. Je to eurytopní druh obývající širokou škálu různých stanovišť, u nás ji lze charakterizovat jako pozemní lesní druh, obvykle se nevyskytuje v bezlesých kultivovaných nížinách. Potravou této zmije jsou drobní savci, zejména hlodavci a hmyzožravci. Je živorodá. Její jedovatost je často přeceňována, nelze ji ale zejména u nemocných, dětí nebo alergiků podceňovat. Uštknutí je vždy indikací k návštěvě lékaře. Od našich užovek ji odlišíme podle celkového habitu (je zavalitější, má silnější kratší ocas, nápadnější zúžení za hlavou), spíše menší pohyblivosti, tvaru zornice a štítků na hlavě. Typická klikatá kresba na hřbetě nemusí být vyvinuta.
Obr. Portrét zmije obecné (Vipera berus). Někteří jedinci mohou být téměř černě zbarvení. Na rozdíl od našich užovek má zmije na hlavě drobné štítky a štěrbinovitou zornici, která ovšem v šeru může být dilatována do oválného tvaru (Foto JKa).
Obr. Zmije obecná (Vipera berus) v obvyklém zbarvení (vlevo) a kontrastnější rezavá (Foto TN, VB).
K významným druhům patří zmije paví (Echis carinatus), malý (maximálně do 80 cm), ale obávaný had jižní Asie. V Indii má z jedovatých hadů na svědomí nejvíce úmrtí (spolu se zmijí řetízkovou, Daboia russelii). Obývá pouštní a polopouštní, písčité i hlinité biotopy. Přes den se většinou skrývá pod kameny a v norách hlodavců, kteří představují hlavní složku potravy. Známým pouštním druhem je zmije rohatá (Cerastes cerastes), vyskytující se v severní Africe, na Sinaji a v jižním Izraeli. Nad očima mívá špičaté růžky tvořené jednou zvětšenou šupinou. Vyskytuje se v písčitých oblastech, loví v noci, jakmile povrch vychladne. Pohybuje se bočním způsobem plazení. Pohyby boků do stran se dokáže zahrabat do písku, až vyčnívají jenom oči a na povrchu zřetelná spirálovitá rýha.
Mezi mohutné zmije patří někteří zástupci rodu Bitis. Zmije gabunská ( Bitis gabonica) se zavalitým tělem dorůstající do 2 metrů je jednou z nich. Má velkou hlavu a až 5,5 cm dlouhé jedové zuby. Také množství použitelného jedu je obrovské (asi 850 mg v porovnání s 10 mg u zmije obecné). Naštěstí se jedná o velmi klidného hada. Největší nebezpečí představuje jeho pomalost ve spojení s noční aktivitou, kdy na cestě ležící zmije nestihne před blížícím se člověkem utéct a dotyčný na ni šlápne (má dokonalé kryptické zbarvení, na opadaném listí je prakticky neviditelná). Obývá lesy tropické Afriky, živí se drobnými savci.
Obr. Zmije růžkatá (Vipera ammodytes) z Balkánu (Foto VB).
Obr. Chřestýšovec běloretý (Cryptelytrops albolabris), stromový druh z jihovýchodní Asie (Foto TN, Vietnam).
V Severní Americe jsou zmijovití hadi zastoupeni především chřestýši. Nejznámější jsou asi zástupci rodu Crotalus. Nejobávanějšími neotropickými jedovatými hady jsou však křovináři rodů Lachesis a Bothrops.
Obr. Chřestýš rodu Crotalus ve výstražné pozici připraven k útoku (Foto VB). Chřestítko tvoří řada volně propojených, dutých rohovinových článků na konci ocasu, vznikajících při svlékání kůže. Úloha chřestítka je výstražná a obranná.
Obr. Chřestýš stříbřitý (Crotalus vengratis) (Foto OS, Zoo Jihlava).
Obr. Křovinář ostnitý (Bothriechis schlegelii ) je jedním z mnoha druhů prudce jedovatých neotropických křovinářů z čeledi zmijovitých (Viperidae) a podčeledi chřestýšů (Crotalinae). Tento malý křovinář někdy číhá na květech a bleskurychlým výpadem loví v letu sající kolibříky a netopýry. Jeho žlutě zbarvená forma patří k nejkrásnějším hadům (Foto JŠ, Kostarika).
ARCHOSAURIA
Řád: Krokodýli (Crocodylia)
Predátoři výborně přizpůsobení životu ve vodě, některé druhy snášejí i vodu brakickou a mořskou. Oči i nozdry mají svrchu na hlavě, což jim umožňuje v skrytu pod vodou dýchat i pozorovat okolí. Mají protáhlý ještěrovitý tvar těla,
krátký krk bez výrazného zúžení, silný ze strany zploštělý ocas, robustní lebku diapsidního typu a dlouhé čelisti plné zubů. Chrup je thekodontní, zornice oka svisle štěrbinovitá.
Obr. Otevřená tlama krokodýla amerického (Crocodylus acutus). Dobře patrný je thekodontní chrup (Foto OS, Kostarika).
Končetiny jsou krátké, ale silné, vpředu pětiprsté, vzadu čtyřprsté s plovací blánou. Krk, trup a ocas jsou svrchu a někdy i zespodu chráněny kostěnými pláty (osteodermy) překrytými tlustou kůží, ventrálně jsou břišní žebra (gastralia), taktéž dermálního původu. Srdce je čtyřdílné se dvěma předsíněmi a dvěma takřka zcela rozdělenými komorami (nejdokonalejší ze všech plazů). Penis je nepárový.
Obr. Krokodýli mají oči i nozdry svrchu na hlavě, což jim umožňuje v skrytu pod vodou dýchat i pozorovat okolí. Na obr. krokodýl mořský (Crocodylus porosus ) (Foto TN, Vietnam), kajman brýlový (Caiman crocodilus) (Foto OS, Kostarika) a kajmánek trpasličí (Paleosuchus palpebrosus) (Foto OS, Zoo Brno).
Video. Všechny druhy krokodýlů jsou vejcorodé (oviparní), vyznačují se poměrně rozvinutou rodičovskou péčí. Mnoho druhů staví hnízda, která hlídají samice a někdy též samci. V době líhnutí mláďata vokalizují, na tento signál samice reagují rozhrabáním hnízda, někdy také pomáhají jemným stiskem čelistí při otevírání vajec. Mláďata v tlamě přenášejí do vody, kde je na bezpečném místě pouštějí. Mláďata se pak ještě několik týdnů zdržují v blízkosti samice, která v tomto období nepřijímá potravu a chrání je. Na videu je aligátor americký (Alligator mississippiensis). Převzato z http://www.arkive.org(dostupné únor 2012) z odkazu na druh Alligator mississippiensis (funkční adresa 31. 1. 2012).
Čeleď: Gaviálovití (Gavialidae)
Jediným zástupcem čeledi je vzácný gaviál indický (Gavialis gangeticus) z povodí Indu, Gangy, Brahmaputry a Mahanadi v Pákistánu, Indii, Nepálu a Bangladéši. Na mnoha místech byl ale vyhuben.
Dosahuje délky až 6,5 m. Mezi žijícími krokodýly má nejdelší a nejužší čelisti. Všechny zuby v přední polovině horní i dolní čelisti leží vně zavřené tlamy. Samcům se v době dospívání (okolo patnáctého roku stáří)
vytváří nepravidelný rostrální výrůstek, který se zvětšuje s přibývajícím věkem (jeho funkce není jasná). Ze všech krokodýlů je nejvíce akvatický, málokdy se vzdaluje od vody. Preferuje hlubší, rychleji tekoucí řeky,
kde výpadem do strany loví ryby a obojživelníky. Savci a ptáci jsou v potravě zastoupeni jen okrajově.
Obr. Vzácný gaviál indický (Gavialis gangeticus) (Foto VB, Zoo Praha).
Čeleď: Aligátorovití (Alligatoridae)
Mají relativně kratší hlavu, vpředu širší a zaoblenější. Zuby dolní čelisti nejsou při zavřené tlamě vidět – velký čtvrtý zub zapadá do jamky v horní čelisti a je překryt. Čeleď se dělí na aligátory ( Alligatorinae – 2 druhy) a kajmany (Caimaninae – až 7 druhů). S jedinou výjimkou se jedná o americkou čeleď.
Aligátor čínský (Alligator sinensis) je menší z obou aligátorů dorůstající přes 2 m. Jediný z krokodýlů prodělává pravou hibernaci, která je zároveň impulsem k následnému páření a reprodukci. Druhý z aligátorů, aligátor americký ( Alligator mississippiensis) z jihu USA dorůstá do 4 m. Snáší poměrně nízké teploty, může ve vodě i zamrznout. Přesto neprodělává pravou hibernaci. Pokud zamrzne, udržuje nozdry nad hladinou (rozbíjí led), zatímco zbytek těla ponoří šikmo do větší hloubky, kde je voda teplejší. Samice staví z bahna a tlejících rostlinných zbytků hnízdo až 2m v průměru. Hnilobné procesy pak zajišťují dostatek tepla pro inkubaci vajec.
Kajman brýlový (Caiman crocodilus) je nejrozšířenější z kajmanů, od jižního Mexika po Argentinu, často chovaný v zajetí. Dosahuje maximální délky do 3 m. Nejvýznamnější složkou potravy jsou ryby, které loví obvykle výpadem do strany.
Obr. Kajman brýlový (Caiman croccodilus) (Foto OS, Kostarika).
Obr. Kajmani a krokodýli jsou v mnoha zemích stále loveni pro ceněnou kůži a chutné maso. Některé druhy tak byly přivedeny na pokraj vyhubení. Na obr. zatím běžný kajman brýlový (Caiman croccodilus) (Foto VB).
Obr. Kajman (Caiman sp.) (Foto ZL).
Obr. Kajmánek trpasličí (Paleosuchus palpebrosus) (Foto OS, Zoo Brno).
Čeleď: Krokodýlovití (Crocodylidae)
Hlava je vpředu více zašpičatělá, nejvíce u rybožravých druhů (např. Tomistoma schlegeli, Crocodylus johnstoni). Velký čtvrtý zub dolní čelisti je při zavřené tlamě dobře vidět. Známo je 14 druhů, z nich nejznámější krokodýl nilský ( Crocodylus niloticus ) dosahuje velikosti až 6 m a hmotnosti až 1000 kg. Je schopen lovit i velké kopytníky u napajedel. Sousta z utopené kořisti trhá rotací svého těla. Samice nestaví hnízdo, ale až 90 vajíček zahrabává do břehu. Po třech měsících se líhnou mláďata. Vyskytuje se v subsaharské Africe, v jižním Egyptě a na Madagaskaru (v historické době ale areál zasahoval až do Izraele a Sýrie).
Obr. Krokodýl siamský (Crocodylus siamensis). Na obr. je dobře patrný hlavní znak odlišující krokodýly od aligátorů a kajmanů - velký čtvrtý zub dolní čelisti, který je při zavřené tlamě dobře vidět (Foto TN, Zoo Saigon).
Obr. Krokodýl siamský (Crocodylus siamensis) (Foto TN, Zoo Saigon).
Obr. Krokodýl americký (Crocodylus acutus) (Foto JŠ; OS - Kostarika). Na prvním snímku jsou patrné uzké a protáhlé čelisti, čímž se krokodýli liší od aligátorů a kajmanů.
Obr. Krokodýl mořský (Crocodylus porosus) je nejmohutnější recentní plaz (délka až přes 8 m). Kromě vody sladké dobře snáší i vodu mořskou, je schopen podnikat až 1000 km dlouhé plavby v moři. To mu pomáhalo při osidlování nových ostrovů mezi Indií, Novou Guineou a Austrálií. Stejně jako u krokodýla nilského jsou velcí jedinci schopni zabít člověka (Foto TN, Vietnam).